Vypraveč: Kdo z vás ví, kdo svatý Martin byl? Přítelem dětí on je nazýván.
Však také patron on jest vojáků, dragónů i jezdců.
Avšak i patronem chudáků a žebráků on zván.
Poslyšte o něm tuto hru.
Psal se rok 316, když v Sabarii v Panonii, toť dnešní Uhry jsou,
otci, Kterýžto Ital byl a sloužil jako Římský důstojník,
se synek narodil.
Dali mu jméno Martin,
avšak ke křesťanství on nebyl vychován.
Když bylo chlapci 10 let,
stala se zvláštní událost.
Skrz svého přítele a kamaráda
z dětských let,
byl
pozván do společenství křesťanů
a Boží milostí byl pohnut hned
a čekatelem křtu se stal.
Otec: Martine, ti křesťané popletli ti hlavu,
Ty sloužit máš bohu Marsu.
Vždyť po něm také jméno máš,
„malý Mars“ se nazýváš.
Bude ti brzy 15 let, já rozhodl se již,
bohu války ty život svůj zasvětíš.
Vstoupíš do galské armády a půjdeš v mojich šlépějích.
Martin: Otče, já křesťanem se toužím stát,
a cítím se být povolán
k životu jako poustevník.
Však chci naplnit přání tvé.
půjdu tedy, kéž Bůh mne v této službě provází
a vede mne po cestách svých.
Matka: Martine, my musíme se rozloučit.
Nevím proč, otec tě tam posílá …
Kéž provází tě láska má.
Kdykoliv přijdeš věř mi věř,
že moje náruč mateřská
zas přivine tě k sobě hned.
Vypravěč: Martin odjíždí do služby v Galské armádě.
Odvážně plní službu svou.
Důstojníkem je jmenován
a od vojáků, přítelem dobrým nazýván.
Vojáci:
Vojáci hrají kostky a vesele se baví ….
1. voják: Martin náš, toť dobrý je důstojník
2. voják: Hraj, jaké ty kostky máš?
3. voják: Ach, ty zas vyhráváš …
Voják: Kam dojíždíte důstojníku,
nezapomeňte, vzít si s sebou dýku
noc tmavá je a zdá se pochmůrná.
Martin: Neboj se, příteli můj drahý,
já pouze podívat se chci po tomto kraji,
Zdá se, že první mrazy zavítaly k nám.
Voják: Toť, mrazivo je pane tam!
Byl jsem tam před chvílí
a ještě teď jsem zimou celý prokřehlý.
Martin: Opravdu, co se ti to zde blízká?
Voják: Toť první sníh pane můj , jak říkám,
buďte raději v teple.
Martin: Příteli, přijedu hned,
připrav mi koně, prosím …
Martin nasedá na koně …
Nuž, jeď už můj brachu,
však neboj se, za chvíli budem zase v suchu.
Vypravěč: Martin vyjíždí a skoro lituje …
voják měl pravdu
vskutku, mrazivá noc to je.
Kdyby ten vítr tolik nefoukal
Martin se do svého pláště více zachumlal.
… a už přijíždí k městské bráně,
avšak co vidí ??? ….
Martin: Kdo je to tady? …
Stůj, brachu můj, zastav ti povídám!
Snad oči mé mne klamou …
co to vidím?
Člověk zde polonahý,
zimou se celý třese, Bože dobrý,
mrtvý je nebo živý?
Žebrák: Ach pane, pro lásku Boží,
o almužnu já tě prosím,
ničeho já nemám
k tobě ruce svoje zvedám.
Zimou jsem já prokřehlý.
Martin: Ach, člověče ubohý
já s sebou zde nemám nic,
co bych já jen tobě mohl dát?
Snad kus mého pláště mohlo by tvé tělo hřát.
Posečkej jen chvíli,
než budou z něho dva díly.
Martin dělí svůj plášť a dává jej žebrákovi
Žebrák: Pane, Bůh ti požehnej,
žes o mě ubohého péči měl
a nenechal mne zimou mřít.
Teď mohu já své tělo do tvého pláště skrýt.
Vypravěč: Martin se vrací unaven.
Cestou však stále lituje,
že nemohl více tomu žebráku dát…
Té noci zdál se mu však sen …
V tom snu uviděl Ježíše …
Ježíš: Martine, tys pochopil dobře má slova,
cokoliv jednomu z nejmenších dobrého učiníš
jako bys učinil mě, samotnému.
Andělé, pohleďte, to |Martin pláštěm svým mne obdarova,
když jako žebrák já se v noci choval.
Ač čekatelem křtu,
dobrými skutky on dláždí si k nebi cestu.
Vypravěč: Martina překvapil ten sen.
Vojákem on už déle nechce být
ale Pánu Bohu svůj život zasvětit.
Martin: Maminko má, já spěchám k tobě
Já pochopil, že Bůh volá mne,
abych mu život zasvětil.
I ty se matko má obracej k Pánu Bohu,
a věř, že v každou i těžkou dobu
on má nás rád a ježíš nás svého Otce učil znát.
Já byl jsem už svůj křest domluviti
a těším se, že dítětem Božím budu moci býti
a tak Boží vůli naplniti.
Matka: Cosi jak světlo zasvitlo mi zdáli,
já vidím teď, že musím Pánu Bohu s tebou vzdávat chvály.
Já raduji se s tebou Martine,
kéž milost Boží na tobě spočine
a provází tě celým žitím tvým.
Matko Boží, buď ty stále se synkem, Martinem Mým.
Vypravěč: Martin křest přijal
a jeho matka též se k Bohu obrátila.
A od té doby oporou ji byla pevná víra.
Martin život vojenský opustil.
Vydal se do Poitiers,
aby se tam více dověděl o křesťanské víře.
Poustevníkem se pak také stal.
Nakonec biskupem jej papež v Římě jmenoval.
Vyprávění naše nebralo by konce.
co dále říci ?
Martin sloužil Bohu i lidu věrně.
Vždy k lidu svému s pokorou se sklání,
byl dobrý, chudé podporoval
a víru šířil, věrně svoji službu konal.
dnes Martin coby svátý,
v nebi zpívá chvály
Pánu Bohu našemu a jeho Synu i Duchu svatému.
Hra končí, ale nová začíná,
při světle loučí my vyprovoďme nyní Martina.