PŘÍSPĚVEK K DĚJINÁM MĚSTA TRMIC

                            Od A. Tscherney

       (pracovní překlad z němčiny) 

Zatím nepřesný, s mnoha chybami a mnohými nejasnostmi (nepřeložená mnohá jména a dnes již nepoužívané pojmy: obce, míry, váhy, peníze, správní celky, ...), bude postupně doplňován, jak překlad bude pokračovat a až ve finále bude celý překlad korigován a dáván do konečné podoby.

Vydáno na památku obsáhlé renovace Božího domu vr. 1898

Od Josefa Bertiga 

Biskupského notáře, vikariátního sekretáře a faráře z Trmic

1. Předmluva - pravěk - nejstarší obyvatelé
2. Pohanské hroby - první církevní dvůr a kostel
3. Místní jméno obce a lidé - význam území kolem Bíliny (řeky)
4. První kostel Narození Panny Marie - první misionáři
5. Velikost farních pozemků a jejich stáří, 12. stol.
6. Páni - majitelé pozemků a patronové kostela r. 1305
7. Dvojí panství a patronát církve pánů z Kolditz
8. Dolní Trmice r. 1350
9. Dva faráři z let 1360-1402 - nadace z r. 1393
10. Farář Runge 1402 - kultura Roudník-Viklic 1404
11. Patronátní páni 1420 - církevní záležitosti po bitvě u Ústí n.L.
12. Farář Zeisel 1436 - vzpomínka na bitvu u Ústí
13. Situace vlastnictví majetků a náboženského živorta 1426
14. Církevní Voegte z Mansdorfu a Muehlenu 1436
15. Gotický kostel 1450 - podrobnosti kolem r. 1500
16. Velevážený pán z Kautsche 1498-1589 - velevážený pán z Muehlen 16. stol.
17. Stebno, Dubice a Krásné Březno 1542-1580 jako nové území správního celku Trmic
18. Dva faráři před luteránskou reformou 1560-1580
19. Postoj Patronátních pánů k luteránství 1560-1600
20. Pastorové v Trmicích, Krásném Březně, Stebně, Roudníkách 1572-1624
21. Evangelický církevní život 1605 - škola 1600
22. Stavba kostela 1615 - Donátorka A. z Buenau +1618
23. Houževnatí katolíci 1573-1624 - Kazatelé po r. 1624
24. Rud. z Buenau opouští Dolní Trmice 1629
25. Odchod šlechty z Kautsche z Horních Trmic
26. Patronátní pán L. Maiderle z Mainsbergu 1629
27. Trmice opět katolické 1624 - Třicetiletá válka do r. 1648
28. Nové rozdělení patronátu za Maiderleho synů 1645-62
29. Čtyři faráři 1648-62 - Škola 1650-62
30. Hans Hartwig Nostic 1662-83 - Město r. 1664
31. Nabytí vlastnictví Roudník a Dubic 1663 - Městští faráři 1663-1700
32. Náboženský život 1663 - Škola 1663-1700
33. Povstání sedláků a mor 1680
34. Wenzel Desider Nostic 1685-1701
35. Panská místa a kostely patronátu 1670
36. Vinařství a ovocnářství - 
37. Franz W. Nostic 1701-65
38. Faráři: Dont, Ilgner, Stephelin, Scharf 1701-65
39. Obnova kostelů a kaplí 1701-65
40. Mariánská milostná soška od r. 1730 - Škola 1703-65
41. Starší přemyslovský pomník 1716
42. Přemyslovský majetek v rukou Nosticů 1701-1787
43. Starostové 1679-1763 - 7letá válka do r. 1763
44. Friedrich Moritz Nostic 1765-87
45. Duchovní Maier, Ullsberger, Škola 1765-86
46. Církevní život kol.r. 1780 - Komise u jezuitů a  1774 a 1772
47. Normální škola 1777 - Muž z Izraele 1771
48. Rok nedostatku 1771 - Numer. Conscription. 1771
49. Povstání sedláků 1775 a zmírnění roboty
50. Bramborová válka 1798 - Městské záležitosti před 100 lety
51. Franz Ant. Nostic, mecenáš, 1787-94
52. Nostický palác 1630-1794
53. Připojení léna Předlice - Uhlí od r. 1796
54. Joh. Gabriel Nostic, polní maršál L. 1794-1839
55. Farář Fischer , Krebs a Huegel
56. Kult 1794-1840 - Učitelé 1794-1840
57. Rok 1813 - Záchrana před pracemi v šachtách 1827
58. Banka pro chudé 1831 - Sanitaet. 1832 a 1850-52
59. Albert Nostic 1839-71 - Faráři 1839-71
60. Církevní stavby 1830-71 - Konec farní školy 1849-70
61. Lidový svátek 1839 - Zbudování Přemyslova pomníku 1841
62. Uhelný průmysl od r. 1841 - Cukrovar 1850
63. Revoluční rok 1848 - Návštěva císaře Františka Josefa 1854
64. Otevření železnice 1858 - O válce 1859 a 1866
65. Marie Antonie Gab. Nostic-Sylva Tarouca od r. 1871
66. Farní páni z bezprostřední minulosti od r. 1875 dodnes
67. Stavba kostelní věže a rozsáhlá renovace kostela
68. Církevní fond a hřbitov - Klášter od r. 1871 - Nová škola
69. Železnice kolem Bíliny r. 1873 - Připojení Hliňan a Řehlovic 1887
70. Evangelický kostel 1907 - Starostové od r. 1784
71. Záležitosti obecní, společenské (spolky) a závěr
    

Církevní fond

 

 

PŘEDMLUVA

 

Domov a domovský jsou slova, která v sobě obsahují určité kouzlo. Tímto kouzlem jsou obklopeni též naše matka a otec, a též náš kostel.

Abych nabídl pokrm pro vztah především k třetímu jmenovanému, rozhodl jsem se zveřejnit krátké dějiny našeho farního kostela. Mezitím se našel můj dobrý přítel a kolega, který můj úmysl uskutečnil obsáhlejším způsobem a vydal před Vámi ležící knihu.

Je určena především pro děti církve mé obce a má být památkou na poslední větčí renovační práce na kostele v letech 1898/99. Kéž toto věnování vydavatele a autora nalezne přátelské přijetí.

Trmice, ve vánočním měsíci 1908.

 

Vydavatel: Josef Bertig, osobní děkan.

 

Pravěk

Oblast Trmic ležela v pradávných dobách naší Země pod mořem. Na dně tzv. Českého vnitřního moře se při teplém klimatu rozrostla rostlinná masa, která se později proměnila v uhlí. Zvířata, jako mimo jiné též slonovitý mamut, osídlovala mořské pobřeží.
Mohutnou změnu krajiny způsobilo období třetihor. Utvořila se pohoří (vulkanického původu); utvářelo se celé Střdohoří společně s Milešovkou a Sněžnou horou (Schneeberg).  Brázdy a průlom do okolních pohoří utvořily řeky Bělá (Bílina) a Labe, které též postupně odvedly veškerou mořskou vodu z pánve.
Nato přišla doba ledová a potom po opětném oteplení severní polokoule doba diluviální (záplavová).

 Nejstarší obyvatelé

Na konci dluviální doby, kdy se usadila jílové vrstvy, jsou zde již poznatelná působení člověka (jak ujišťuje dr. Woldřich). Též z doby pozdější (kol. r. 2000 př. Kr.) se nalezly se stopy (neolitického) obyvatelstva a též Keltů a Bójů (z La Tene kol. r. 400 př. Kr. do r. 50 po Kr.). Údolí Bělé bylo v neolitické době všeobecně hustě osídleno.

 Pohanské hroby

Zajímavé jsou nedaleko Trmic objevené řadové hroby, jejichž původsahá do doby 950-1150 po Kr. Prozrazují již křesťanský vliv, který musel být dostatečně silný, aby potlačil pohanský zvyk kremace zemřelých. Ostatně již za sv. Vojtěcha bylo pohřbívání na hřbitově (polyandrum) povinné a v roce 1039 bylo českým zemským zákonem ještě zpřísněno.

 První církevní dvůr a kostelní  náměstí

Zmíněný hřbitov sloužil ještě pohanským obyvatelům. Pokud by to bylo křesťanské pohřebiště, pak by se toto místo muselo nacházet právě v oblasti dnešního městského kostela. Bylo tomu ale tak, jako se to obyčejně při rané christianizaci starých osídlení dělalo: pohanské pohřebiště bylo opuštěno a nový křesťanský hřbitov byl založen na pečlivě vybraném místě kolem narychlo postaveného dřevěného kostelíka. 

Etymologie jména Trmice a jejich osídlení

Nejstarší zaznamenané znění jména obce máme z roku 1305 a zní: "Tyrmicz". Církevní dokumenty z roku 1352 mají formu "Turmincz", z r.1359 "Turmnicz", z r.1369 "Turumucz", z r.1384 "Turimycz" a z r.1436 "Trmicz". Toto jméno může být keltského původu, pak by znamenalo "osídlené pole" či "dubové pole". Může však též pramenit z markomanštiny či dolnoněmčiny, pak by znamenalo "vyprahlé pole". V tomto případě by však jméno pramenilo z původního pojmenování buď slovanského či keltského, které bylo někdy v 11. stol. přeznačeno do němčiny. 

Obyvatelstvo Trmic bylo vždy již po 5 tisíciletí vždy vázáno na půdu a poměrně usazené. Jak dalece je stále ještě zastoupeno keltské etnikum, vedle potomků Bójů, Markomanů a pozdějších Slovanů, zůstává nerozhodnuto. Snad se původní Keltové smísili s Bóji, Markomany a později i se Slovany, přičemž takto smíšené obyvatelstvo bylo později doplněno příchodem Dolnoněmců. Co je historicky doložitelné, pochází až z 11. a 12. stol., kdy přicházejí do kraje dolní Sasové, kteří následně přejímají starší obce a přejmenovávají je. V Trmicích můžeme též uvažovat, že staré, dodnes platné rozdělení na Horní a Dolní Trmice, pochází z rozdílnosti původních kmenů, které místo obývaly.

        Význam kraje kolem Bělé (Bíliny)

Délka a šířka krajiny kolem Bíliny, je nám známa již od 14. stol.: od Hochpetsch do Struppen n.L. v Sasku, a od Kostelnblatt do Oberstraupen (tato linie rozdělovala kraj na dva soudní okrsky, či vikariáty). Hranice bílinských arcidiakonátů se tehdy kryly s politickým rozdělením. Tak tomu již bylo od r. 1000. Jen ty politické byly daleko starší a částečně též větší (např. Dohna a Saida).

Když uvážíme polohu Bílinského kraje, vidíme, že tvoří klíč k pozemnímu i vodnímu spojení se severem. Proto byl vždy výsostně důležitý jak pro obchodní, tak pro vojenské využití. K tomu můžeme připojit důležité strategické postavení Střekova a Svádova, které patří též do tohoto kraje. Proto samozřejmě šlo vždy v tomto ohledu majitelům kraje o to, aby se tak kontrolovali Portu Bohemicu a zároveň s tím měli dobrý nástup na rozšiřování směrem na východ. 

Osa bílinského kraje umožňovala průchod vojenských jednotek ze západu po jeho jižním kraji, zatímco dále pak kraj navazuje na komunikačně významné Labe na východě, zatímco na západě přes kraje kolem Ohře a Mainu, se dostávala až k Rýnu. Tím bylo vytvořeno významné spojení se západem, kde již dlouho před r. 1000 byly vytvářeny pokusy na ovládnutí značné části Evropy (Římané, Frankové). Zároveň tímto vlivem byl Bílinský kraj v jistém ohledu uchráněn od bezprostředního vlivu centralizace Českého království. Závistivě se sem tlačil kraj Litoměřický - až po Podlešín a Stebnona jedné straně Labe a Birnai na straně druhé, ale dále na západ nedosáhl. Ne bezdůvodně tedy považujeme Bílinský kraj za velice strategicky významný a tím pádem též často ať už od přátel či nepřátel žádaný (např. tradiční místo kořenů Přemyslovského státu - Stadice - a jeho časté zdůrazňování jako patřícího pod českou korunu).

        První kostel Narození Panny Marie

Bílinský kraj, který zahrnoval celé povodí Bíliny a kopcovité svahy po levé straně Labe až ke Koenigsteinu, kus pravé strany Labe až do Pschuera, tvořil před 10 staletími slovanské knížetství Lemusů (? - podle prof. J. Kafky, - kmen v pohraničí s Franskou říší). Zde, v sousedních Stadicích, stála kolébka Přemysla (+632), jednoho z prvních vévodů, kterého Češi vyhledali, aby prosadil centralizaci Čech. Následující vévodové z téže rodiny, kteří si začali říkat Přemyslovci, připojili svůj rodný kraj pevně k provincii Pražské, kde se stali dědičnými vládci země. Brzy po přijetí křesťanství knížetem Bořivojem v r. 873, se nový kulturní směr knížectví prosadil záhy v Bílině.  Bílina s první farností v celém kraji, měla v 10. stol. již svého arcikněze - arcijáhna, jemuž podléhalo vícero farností v okolí. Z bíliny po proudu řeky, dorazili misionáři snadno do Trmic. 

Zde byl postaven kostelík pod patrociniem Narození Panny Marie. Svátek Narození P. Marie nalezneme již v Jeronýmově círk. kalendáři z 5. stol. V Čechách nabyl tento svátek velice brzy svou oblibu. Pražský homiliář (kniha kázání) z konce 11. stol., obsahuje též kázání ke svátku Narození P.Marie. V té době mělo toto patrocinium v Čechách již 60 kostelů mezi 300 kostely zasvěcenými Panně Marii. Velice starého data je toto zasvěcení kostela v roudníkách, v Taus, Trebnitz, atd. Po uvážení všech okolností, může být zbudování prvního trmického kostela datováno do začátku 11. stol. 

        První misionáři a Rauchgroschen

Prvními křesťanskými věrozvěsty Bílinského kraje byli především Benediktýni z Bavorska a kněží z Řezenského, případně Mohučského biskupství. Též Vlámsko a Dolní Sasko posílalo vedle kolonizátorů též misionáře. Samozřejmě tito hlasatelé evangelia upřednostňovali pro svou činnost německá sídla. Zde nejen kázali, ale též upevňovali církevní organizaci v souladu s místními pány. I český kronikář Kosmas získal své teologické vzdělání v polovině 12. stol. v Nizozemí. 

Jak byl benediktýnský řád pro formování křesťanství v čechách významný, jasně vyplývá z té skutečnosti, že sv. Vojtěch (2. pražský biskup) r. 990 přenechává jemu patřící desátky z krajů Bíliny, Děčína a Litoměřic, benediktýnům u sv. Markéty v Břevnově u Prahy. Bylo to zřejmě z vděčnosti za jejich misijní úsilí v těchto oblastech. Podle zemského zákona musel každý statek odvádět určité množství obilí Pražskému biskupovi. S vybíráním této daně to již tehdy šlo ztěžka, a tak dobří benediktýni jen se stínem původního poplatku, z tzv. Rauchgroschen.

Tzv. Rauchgroschen seznamy - správně denárové seznamy - se zachovaly dodnes. Podle nich platili členové Trmické farnosti ve 14. stol. 8 grošů, čemuž ve 13. stol. odpovídalo 112 starých denárů (11 Korun a 28 Haléřů). Trmice tedy již v dávných dobách čítaly více členů církve než Staré Ústí (farnost sv. Vojtěcha), které platilo v té době pouze 5 grošů. Trmice byly tak na úrovni s Krupkou (též 8 grošů), předčila je však Hertina (12 grošů). Protože Denárový seznam platil po celá následující staletí ve stejných dávkách podle počtu členů církve, lze z toho vypočítat, že v 11. a 12. stol. bylo v Trmicích asi 112 domů (podle soupisů domů, které byly na Tři krále navštíveny farářem a vykouřeny kadidlem).

       str.97:

        Hans Hartwig Nostic-Rieneck, rozmnožitel panského majetku, sjednotitel patronátu a zakladatel města 1662-83

Kolébka rodiny Nosticů leží v saské Lužici, 11km severně od Loebau, vlevo od stanice Lautitz na pendlové železnici mezi městy Loebau-Weissenberger, v dnešní evangelické obci s evangelickým kostelem, jménem Nostitz (Nosačicy). Za jednoho z prvních německých císařů (11. nebo 12. stol.) se zde usadil jeden z předků rodu, aby zde ustanovil německou nadvládu nad Venety. Jeho rodina se velice silně rozmohla a získala různé majetky v Horní Lužici a Slezsku, tak např. Rothenburg na středním toku Queis a Tschochau u Marklissa na horní Queis, nedaleko nové přehrady blízko české hranici (u Frýdlantu). V 16. stol. dosáhli Nosticové též svého vlivu v Čechách.

Z rodinné větve Rothenburg-Tschochau pochází Otto Nostic, který byl za Ferdinanda II. vícekancléřem Čech. Tento získal do svého vlastnictví r. 1622 panství Sokolov nad Ohří, r. 1628 naše sousední Řehlovice (společně se Stadicemi a Hliňany). 12. ledna 1631 zemřel a byl pochován ve Vídni. Protože byl bezdětný, ustanovil jako svého dědice Hanse Hartwiga Nostice z vedlejší linie rodiny. Protože někteří rodinní příslušníci byli evangelického vyznání, ustanovil Otto katolicismus jako "conditio sine qua non" pro všechny další dědice jeho majetku v Čechách. Hans Hartwig Nostic je zakladatelem rodinné větve Nostic-Rieneck. Druhé jméno Rieneck pochází od hradu Rieneck jako říšského léna, na východních svazích Spessartu v Dolních Frankách nedaleko Gmuendu (v královském bavorském okresu stejného jména) mezi městy Aschaffenburg a Wuerzburg. Tento hrad získal Hans Hartwig v r. 1673 a teprve od tohoto data přibírá do šlechtického jména  vedle Nostic též Rieneck. 

Otto, bratr Hanse Hartwiga, je zase rodovým otcem české větve rodu Nostic-Rokytnice (jedná se o Rokytnice v Orlických horách, nedaleko Vamberku ve Východních Čechách).

Hned po převzetí majetku skrze "fidei-komise" Sokolova a Řehlovic, se Hans Hartwig NOstic zařadil mezi nejrespektovanější zemské pány. S tímto majetkem se však nespokojil a průměrně každé 2 roky své vlády mezi lety 1640-80 získával ke svému dosavadnímu majetku jako pravý "Augustus" (rozmnožovatel) novou územní doménu. Tak r. 1662 získal Horní a Dolní Trmice, 1665 Dubice, 1667 na jedné straně Roudníky, na straně druhé Žernoseky a Libochovany. Poslední dva územní celky získal r. 1678, kdy též získal Grasset, který připojil k Sokolovu a v Německu Wohnrod, které připojil k Rienecku. 

Trmické panství tedy bylo rozšířeno o Roudníky a Dubice, čímž nabylo oproti dřívějšímu stavu dvojité hodnoty (147.000 fl., zatímco veškeré majetky Hanse Hartwiga byly odhadovány asi na 67 mil. fl.). Podla plánu Hanse Hartwiga měly vlastnictví Trmic a Řehlovic (Rýn - viz Rieneck) vytvořit Bílinsko-labské hrabství, oproti "horno -oherské" (řeka Ohře) baronii Sokolova. Císař Leopold I. k tomuto projektu zprvu vyjádřil r. 1672 souhlas, nicméně projekt se zastavil na těžkostech s oddělením Řehlovic od Fideikommiss (?pozemnkový úřad). 

Při těchto iniciativách samozřejmě bylo potřeba sjednotit Trmice pod jediný církevní púatronát a zrušit rozdílné pojímání Horních a Dolních Trmic, což opravdu po r. 1662 nastalo. 

Ze soukromého a veřejného života Hanse Hartwiga budiž uvedeno: Narodil se r. 1610 jako rytíř, vystudoval právo v Padově, r. 1630 se stal českým svobodným pánem, r. 1641 hrabětem a r. 1651 říšským hrabětem. Přes svůj mladý věk vedl v letech 1644-50 apelační soudní dvůr, za císaře Ferdinanda III. a Leopolda I. zastával důvěrné místo císařského sekretáře a tajného rady, dále se stal vrchním kancléřem Čech a rytířem Zlatého rouna. Byl tedy zavázán jak službou ve Vídni, tak v Praze, vyplývající z jeho funkcí. Pro svou činnost ve Vídni používal svůj vlastní palác, stejně tak však i v Praze, kde měl svůj palác na Malé Straně. Ve svém pokročilém věku, kdy byly vedeny války Rakouska s Francií a s Turky, musel Hans Hartwig často jako diplomat cestovat do Francie a Německa, přičemž se mohl slunit na dvoře krále slunce Ludvíka XIV., aniž by se spálil, podobně jako W. Lobkovic, jeho kolega v úřadu tajného rady. Papež Inocenc (kol.r. 1680) Nosticovi jako státníkovi povolil pro jeho časté cesty používat na bohoslužby "altare portatiale" (přenosný oltář), což předpokládá, že v jeho cestovní společnosti byl přítomen též k tomu výhradně určený kněz. 

Se svými panstvími byl spojen pouze neustálou písemnou korespondencí. V Trmicích reprezentoval úlohu správce panství kol. r. 1670 řehlovický hejtman Lorenz L. Huetel ze Schwarzenfeldu (v Sokolově byl správcem Chr. Kamoeler). Osobní přítomnost Hanse Hartwiga Nostice je zaznamenána pouze na podzim r. 1666. V tomto roce se též zaznamenala v  listopadu dvojí návštěva panského páru (manželé) v Bohosudově (Mariaschein). 7. července se pak též zcela výjimečně na jediný den zastavili panští manželé v zámku v Sokolově, odkud pak hned odcestovali do Linze. 

Náš pán byl dvakrát ženatý. Nejprve asi od r. 1650 s Katharinou von Saar. Její rodinné vlastnictví Saar (u Duppau) její manžel koupil až r. 1662. V této době již nežila, zemřela totiž již před r. 1658. Darovala svému muži 3 syny a 2 dcery, kteří však všichnizemřeli v ranném věku. 

R. 1658 přistoupil náš magnát, bohatý majetkem, ale chudý na potomky, ke svému druhému sňatku s Eleonorou Marií, rozenou Popel z Lobkovic, vdovou po pánu Berkovi. Ta přinesla do svého nového svazku svého syna Franz Antona Berku ze svého dřívějšího manželství. Tento byl dědicem otcovského majetku vJablonněm v Podještědí , Rychemburg. Byl velice talentovaný, zároveň byl posledním mužským katolickým potomkem starobylého šlechtického rodu v čechách, žil již svým životem a svého nového otčíma nepotřeboval. Později se stal císařským velvyslancem na dvorech Švédsak, Dánska, Holandska a v letech 1699-1702 Benátek. Zemřel r. 1706 ve Vídni a jeho ostatky byly pochovány do dominikánského (dnes městského) kostela v Jablonném, jež sám nechal zbudovat v letech 1699-1706 v honosném stylu podle vzoru baziliky sv. Petra v Římě. 

V Sokolově se vyprávělo (podle Pelleter, Sokolov, str. 132), že hrabě Hans Hartwig zde nechal vybudovat kapucínský klášter, aby si vyprosil požehnání pro své potomstvo. Okolnosti této pověsti sice protiřečí, nicméně opravdu  k zbudování došlo v letech 1663-67. Klášter i kostel nechal jeho zakladatel zasvětit sv. Antonínovi z Padovy. Toto zasvěcení potvrzuje fakt, že Hans Hartwig studoval v Padově právní vědy. Pro výstavbu kláštera věnovala též hrabětova manželka 10.000 fl. ze svého, přičemž též nechala zbudovat jiný kapucínský klášter v Kolíně r. 1666. Vytoužené požehnání pro zplození dítěte na sebe nenechalo dlouho čekat, a hraběcí pár byl v letech 1659-62 obdarován dvěma mužskými potomky, Antonem Johannem a Wenzelem Desideriem. 

Již r. 1677 onemocněla v Praze žijící hraběnka na "erysipelas", jež přešla do gangrény (růže=rakovina). Ve své hluboké zbožnosti se ve své nemoci obrátila na blahoslavenou pražskou karmelitánku Marii Elektu (viz str. 88; +1663) a prosila ji o přímluvu. Po aplikování ostatků(?) byla opravdu uzdravena. Zesnula v srpnu r. 1681 ve Vídni. Před smrtí ještě za plného rozumu učinila 20. srpna životní závěť a po dvou dnech zesnula. Její tělesné ostatky byly poté převezeny do Sokolova, kde byly pochovány do rodinné hrobky v kapucínském kostele. 

Hrabě Hans Hartwig přežil svou manželku o 2 roky. Svou pozemskou kariéru ukončil ve Vídni 23. března 1683, příliš brzy, aby se mohl stát svědkem vítězství Rakouska nad Turky u Vídně 12. září téhož roku. Jeho tělesné ostatky byly uloženy do sokolovské hrobky 7. června r. 1683. V této době byla též ražena zlatá pamětní mince ke cti Hanse Hartwiga Nostice.

Jako patron kostela v Trmicích po sobě zanechal důležité stavební úpravy kostelní budovy. Avšak byl to především Sokolov, kde zanechal nehynoucí památku na svou štědrost. Zde též bylo jeho přičiněním r. 1671 založeno a císařem Leopoldem potvrzeno arcikněžské sídlo.

Povýšení Trmic do městského stavu popíšeme v následující kapitole.

        Povýšení na město

Nejstarším městem v kraji Bíliny (řeky) byl vedle Bíliny (města) Stadice. Dokonce se zdá, že toto Přemyslovo rodné místo se krátce jmenovalo Stadt nebo Staat (holandsky "stad", případně "staat"). Po ústupu Přemyslovců a po zániku "domu státní vlády" (holandsky "stad-, staats huis") byla obec pojmenována "Stadthuess". Toto jméno bylo přinejmenším známé v době děkana Kosmase (*cca 1045-+1125). Místo tohoto regentského domu "Stadthuis", čili královského pole, bylo podle řehlovické farní kroniky ještě dobře znatelné r. 1829. Bylo tvořeno velikým obdélníkem, vyznačeným mohutnými kameny a po obvodu osázeným lípami. Když byl r. 1841 osazován nový přemyslovský pomník, ukázalo se při výkopech základní zdivo starší veliké budovy. Status města se svým soudem a patriarchální ctí pak mohl přejít buď na Řehlovice, či Rtyni. Rtyně byla ještě r. 1530 označována za "městečko", přičemž ve 14. stol. platila nejvyšší "Rauchgroschen" daň, byla tedy v okolí nejbohatěji osídlenou obcí. Řehlovice vlastnily též již od nepaměti trhové a hrdelní právo. Jako doklad nám k tomu opět poslouží řehlovická farní kronika, která uvádí ještě pro rok 1716 "lictora", tzn. obecního kata. Trhové právo (každotýdenní trh) přešlo na Trmice. Tím bylo, jak se zdá, trmické městské právo jakoby naroubováno na stadickou přemyslovskou lísku. 

Zdali myšlenku přenesení trhu do Trmic pojal samotný hrabě Hans Hartwig Nostic po získání obce, či zdali jej k tomu přiměli místní obyvatelé, zůstává nejasné. Jisté však je, že hrabě již r. 1662 o toto žádal císaře Leopolda. Jako pán a majitel Řehlovic, mohl jistě bez potíží přesunout tamější trhové právo do Trmic. Také obyvatelé Libochovan vyprávějí, že jejich staré trhové právo bylo postoupeno hrabětem Hansem Hartwigem Nosticem Trmicím. To je ale pro rok 1664 nepravděpodobné, neboť Libochovany se staly Nostickým majetkem teprve o tři roky později. Sousední města, především Ústí, se bránila vzniku trmického trhu, přičemž použilo tzv. "Bannmeile"("vyhánějící míle"?). To znamená, že uvnitř kruhu, jehož poloměrem byla 1 míle, se od již existujícího trhu nesměl zřizovat žádný další. Takový rádius (poloměr) měřil 360 provazů (Schnur), přičemž 1 provaz = 42 loket, což je dohromady 9 km, geograficky 8 km. Zatímco Řehlovice ležely již za touto hranicí, Trmice naopak se svou vzdáleností od Ústí 5 km, zcela do tohoto radiusu spadaly. Přesto však hrabě Hans Hartwig Nostic trhové právo pro Trmice prosadil. T ose stalo 30. prosince 1664. Od tohoto data musela být obec jmenována "Markt" - Trh a jeho obyvatelé museli být nazýváni "občané". Chabařovické stálo trhové právo 7.700 tolarů, zatímco Trmice jej obdržely gratis. Nyní byla otevřena cesta pro usazení řemeslníků, kteří se mohli sdružovat do cechů. Hrabě Nostic tyto řemeslníky jako nové osadníky do svého nového města povolal, přičemž každému pronajmul 2 "Strich" (=cca 3.000m2) pozemku. Mezi nově příchozími byl též řezník Andreas Meixner, který pocházel z Míšně, jeho rodina však již velice dlouho byla usazená v severních Čechách. Organizace mladého "občanstva" se samozřejmě začala utvářet bezprostředně poté, ale vlastní zákonné sepsání, či "trhové objednání" bylo Nosticem vydáno teprve r. 1679. 

Mezitím Hans Hartwig usiloval o rozšíření trhového práva, kterého dosáhl 25. února 1675. K týdenním trhům se přidružily trhy roční (spojené s trhy dobytčími) na sv. Jiří a na neděli po sv. arch. Michaelovi. Dobytčí trhy však zaznamenávaly nedostatečnou návštěvnost, proto byla vláda r. 1773 žádána o změnu těchto dvou trhů na trhy "Kraemer"(?). Tak byly ustanoveny dva roční trhy na následující data: 1. velikonoční úterý, 2. pondělí po "Rogate" (5. neděle velikonoční) - po sv. Jiřím , podle kalendáře vždy v rozmezí mezi 27. dubnem a 31. květnem, 3. pondělí po arch. Michaelovi (po 29. září) a 4. pondělí po Počení Panny Marie (po 8. prosinci). 

Jako znak obdržel Trh bránu ohraničenou 2 kruhovými věžmi, mezi nimiž byl ještě nostický znak. Radnice byla postavena v letech 1680-81 (dnes soukromý dům). Staršího původu je Václavské nám., Pivovarské nám., Stará ulice, Studniční ulice; pozdějšího původu jsou: Štěpánské nám., Nové město, Bílinská ulice. 

Jako nejstarší starostové města, kteří se po 1/4 roku střídali, vyjmenujme pro rok 1679 tyto: Mathes Rilke, Hans Hoessler, Stricker, Johann Andreas Goessl a Heinrich Worm, přičemž všichni, kromě Goessla, byli starousedlíci, či plní občané, zatímco zmíněný Goessl patřil mezi nové občany, či přistěhovalce. Jako soudce Trhu (dozorce trhu) byl od r. 1979 Martin Guetler, po r. 1686 již na jeho místě matriky jmenují Johanna Hoyera. 

Trmice byly zpočátku jen malým trhem, či městečkem, jak to bylo ustanoveno pro Litoměřický kraj r. 1787. Tehdy bylo ve zmíněném kraji 24 městeček a 17 měst. Překvapivě toto oficiální podrozdělení trvá dodnes. Avšak dnes již můžeme jistě naši obec počítat plnohodnotně mezi města, především díky otevření uhelných dolů a později jako dvojí železniční stanice, což silně přispělo k rozvoji města, takž dnes přes toto oficiální označení, již nemůžeme Trmice nazývat pouze "městečkem". Podívejme se nyní na růst původního městečka: mezi leta 1662-76 čítalo přes své povýšení na město pouhých 400 obyvatel a 70 domů, r. 1787 bylo domů již 107, r. 1830 mělo 115 domovních čísel se 650 obyvateli, 1887 již zaznamenán prudký nárůst - 217 domů s 2.500 obyvateli, dnes (1907) již má po 20 letech dvojnásobný počet obyvatel i domů (354 domů, 5.000 obyv.). 

        Připojení Roudník a Dubic r.1666

Nápis na zadní straně oltáře v Roudníkách z r. 1617, uvádí jako zřizovatele oltáře Heinricha z Buenau, Děčína, Podmokel, Trmic a Stebna, jehož jmenuje kolátorem (patronem) kostela. V roudnickém kostle je též pochovaný Nikolaus Otto Trmický z Muehlen (+1605), k jehož památce jeho švagr nechal zhotovit zmíněný oltář. Roudníky se dostaly do majetku a kolatury Trmic teprve r. 1666 hrabětem H.H.Nosticem. Před tímto připojením byly Roudníky rozděleny na 3 části. To učinil polní maršál Johann z Aldringen kol. r. 1634. Jednu část v hodnotě asi 1.000 fl. přenechal své sestře Susanně, která byla provdána za pána Stosche z Kaunitz; druhou část (v hodnotě 2.700 fl.) dal své další sestře Anně Marii, jež byla provdána za staršího svobodného pána, Itala Thomase z Briefiegel (Brifigelli), jež se osvědčil jako voják za 30leté války, kdy r. 1648 získal postavení generálního správce ubytování (Generalquartiermeister), od r. 1655 titul svobodného pána; třetí, největší pozemek, ohodnocený na 4.000 fl., zvaný Kaunitzký, byl kolem r. 1660 spojený s první a druhou částí, později však byl vyřazen, když Julie Rosina Kaunitz, dcera první jmenované Susanny, se po r. 1659 vdala za blízko příbuzného Briefiegla. K charakteristice této poslední dámy budiž poznamenáno, že r. 1672 zasvětila své 2 děti Matce Boží v Graupen, a že její syn, či vnuk Kajetan Briefiegel se stal r. 1737 jezuitou (C. Jahnel, Exk.Mittl. XX, 331, zaznamenal tyto cenné poznámky o rodu Stosch a Briefiegel). 

Od r. 1667 tedy náležely Roudníky k panství Trmic. Je lákavé, dotknout se trochu starých dějin Roudník. O tomto místě spolehlivě víme, že bezprostředně po r. 1100 patřilo klášteru sv. Apolináře v Sadské u Rimburgu, r. 1420 bylo pak pronajato Řehlovicím za Kaplířů ze Sulevic, následně se stalo majetkem Vřesovic až do r. 1600.

Jako nejcennější památku na Vřesovice, vlastní Trmice kalich z r. 1551, se dvěma znaky 1. roudnického patrona kostela Wolfa z Vřesovic a 2. jeho manželky Ursuly z Weitenmuehlu. Wolf z Vřesovic zemřel 21. března 1569 a je pochován v mosteckém děkanském kostele. 

Po Wolfovi z Vřesovic dědila Roudníky jeho dcera Magdalena, která se r. 1590 vdala za Radislava Kinského, jemuž kromějiného Roudníky přenechala (jiná zpráva udává, že Radislav Kinsky r. 1634 Roudníky zčásti či zcela koupil od Bohuslava Kaplíře ze Sulevic). Po Radislavovi dědil Wilhelm Kinsky, který byl zapleten do vldštejnské aféry a zemřel násilnou smrtí v Chebu 25. února 1634. Jeho konfiskovaný majetek přešel, jak již bylo řečeno, na Johanna z Aldringen, atd. 

Dubice patřily již dříve (od r. 1579) k Horním Trmicím a sice rodině z Kautsche, atd. až do r. 1628. Tehdy je odkoupila od rodiny Kautsch ústecká občanka Marie, ovdovělá od r. 1617 po Johannu Molerovi a r. 1619 znovu provdaná za Johanna Tretschera. K jejímu značnému majetku, který byl ještě rozšířen o zakoupené Děčany u Budína, obdržela též po svém manželovi titul "ze Steinbergu". Žila na statku v Dubicích, ale za doby válek se Švédy zde utrpěla mnoho těžkostí a ztrát, ztratila tehdy též svého manžela (+1633). Rozhodla se ke třetímu sňatku (asi 1635) s Emanuelem Philibertem de Bois, který se přestěhoval ze své vlasti do Čech, kde vykonával poslaní hejtmana v císařském vojsku, v letech 1622-28 byl císařským soudcem v Praze, po svém sňatku vykonával funkci správce majetků Thunů v Krásném Březně a r. 1640 zemřel. Před létem r. 1641 opustila Marie de Bois své Dubice též navždy. Z jejího 2. a 3. manželství pochází vícero dětí. Nejzajímavější z nich je Emanuel, který se narodil 12. října 1639 v Praze, poté, co jeho matka utekla před Švédy z Dubic do Prahy. Tento dědic Dubic vyrostl ve zdatného jezuitu. Učil se po svém vstupu do řádu humanitní vědy - philologii, theologii, filosofii a biblistiku. Byl postupně jmenován rektorem jesuitské koleje v Praze, Neuhaus, Olomouci a Neisse (?Nyssa), a nakonec (kol. r. 1698) se stal provinciálem jesuitů v Čechách. 24. prosince r. 1700 jej zastihla smrt v Nysse (Slezsko). Sám sebe jmenoval Emanuel z Boye (=Bois) a zanechal po sobě vícero latinských knih: např. Kompendium theologie sv. Augustina (vydaná 1675) a Životopis sv. Františka Borgiáše (1671). Po jeho smrti byly vydány jeho knihy: Život misionáře Heinricha W. Richtera, který zemřel násilnou smrtí v Americe r. 1696 (vyd. r. 1702), a životopis P. Augustina Strobacha, který byl roku 1691 usmrcen na Mariánských ostrovech (vyd. r. 1703). Oba misionáři patřili k České jesuitské provincii a Em. de Boye líčil jejich činnost na základě korespondence, kterou si s nimi jako provinciál vyměňoval. 

Též jeho nevlastní bratr Ambros Tretscher vstoupil do řádu a byl velikým dobrodincem jesuitské koleje v Chomutově. Oba bratři mohli svému řádu přinést jen málo hotového majetku, neboť Dubice po smrti jejich rodičů byly silně zadlužené a zruinované Švédy. Dubice (a Děčany) byly nejdříve ve správě poručníka, následně (r. 1651) je převzal bratr posledně jmenovaného, jakobus Maxmilian, a nakonec r. 1654 je, stále ještě zadlužené, zdědil syn Ferdinand Raymund. R. 1656 dostal každý dědic po 89 Schock a 31 grošů jako odškodné. Věřitelé však stále ještě nebyli odškodněni, a tak nabídli Dubice ke koupi r. 1666 Hansi Hartw. Nosticovi (k popsání dějin Dubic podstatně přispěl H.C. Jahnel, Exc.Mittl.XXVIII, 244).

        Měštští faráři 1663-1700

O prvním městském duchovním Adamu Franzovi Wenzel (Vencelius) nevíme kromě trvání jeho úřadu (1663-66) žádné podrobnosti. 

Stejně tak velmi málo toho víme o jeho následníkovi Christianovi Fleissnerovi. Pouze jeho jméno nás možná zavádí do Chebska (Fleissen), nebo byl povolán z Nostického Loketského kraje. Za jeho působení bylo vyjmuto z trmické farnosti Stebno a následně připojeno k Řehlovicím. Od té doby se řehlovický farář nazývá "z Řehloévic a ze Stebna". Ještě dnes řehlovický farář pobírá výtěžek z těžby dřeva ve Stebně. Poté, co farář Fleissner působil v letech 1666-69 v Trmicích, nechal se od Hanse Hartwiga Nostice přeložit do Prackovic, kde zůstal do r. 1681 (patrně datum jeho smrti).

Lépe se zde zabydlel Johann Georg Wildfeuer. Narodil se v Sokolově do měšťanské rodiny. Jeho působení v Trmicích (1669-95) trvalo stejně jako všech jeho 7 předchůdců dohromady. Protokol starosty nám sděluje, že farář Wildfeuer 10. srpna 1669 vedl již po 250 let tradiční procesí do kostela sv. Vavřince u Herbitz (?Chabařovice), přičemž se trmické měšťanstvo cítilo zanedbané a chabařovickými "pány" zahanbené. Nový farář však na tyto pocity reagoval citlivě, a proto se již v dalších letech  toto procesí neorganizoval. Teprve jeho 2. následovník opět r. 1700 na tuto tradici navázal. Nový farář se zajímal o rozvoj nového města. Důkazem toho je skutečnost, že r. 1685 uskutečnil výměnu pozemků s městskou radou. Sám poskytl své pozemky ve velikosti 2 velkých Strichů  za Bina (Weinau) na Předlické cestě a 1/2 Strichu (pražská míra) u Bíliny u točny(?) výměnou za obecní vinici, kterou tak obdržel "na věky". Využívání tohoto nově nabytého pozemku vynášelo obci ročně asi 3 fl. Tyto peníze od této doby byly ročně převáděny do majetku trmického a roudnického kostela, neboť farář poskytl magistrátu půjčku 15 fl. za trmický a 15 fl. za roudnický kostel. Tento dluh vůči farnosti byl tedy splátkou 3 fl. ročně umořován mezi lety 1686-1700 (Dr. Hallwich, Tuermitz II, 19 a 32). Plné doplacení dluhu od města vůči farnosti již farář Wildfeuer nezažil, neboť zemřel 11. listopadu 1695. Jeho tělo bylo pochováno v prostoru kostela, kde dodnes jeden náhrobní kámen označuje místo jeho hrobu. 

Následoval jej od r. 1696 Alexius Wenzel Kvieton (syn Quida) z Rosenwaldu. Doba jeho pobytu v Trmicích byla krátká, pouhé 2 roky (1696-98). Do jeho doby spadá větrná smršť z 5. září r. 1698, která obnažila střechu kostelní věže a poškodila Meierhof , stodoly a domy v Trmicích.

V letech 1699-1701 byl v Trmicích farářem Johann z Řasné. Byl to řeholník - cisterciák z Koenigssaalu. Narodil se na Starém městě v Praze. Zde žil měšťan a radní Johann Georg Řasný z Řasné, jehož náhrobní kámen je ještě dnes k vidění v Týnském chrámu. Georg z Řasné působil jako kovorytec (zhotovoval kovová pečetidla) na dvoře císařů Maxmiliána II. a Rudolfa II. po r. 1600. Dodnes se dochovaly některé kusy pečetidel jako doklad jeho umění a zručnosti. Jiný, pozdější Georg z této rodiny (současník našeho faráře Johanna) je známý jako zeměměřič a geodet, mimo jiného vypočítal výšku Sněžky. Farář Johann z Řasné nemůže být identický s Johannem Rozen, správcem fary v Děčíně a Rosawitz v r. 1652. To můžeme vyčíst z životopisu, který nám poskytl knihovník kláštera v Oseku, pan P. Ambros Toelg. Podle tohoto životopisu se J. z Řasné narodil r. 1668, r.1688 vstoupil do řádu, r. 1693 byl vysvěcen na kněze a 23. srpna 1754 zemřel. Je jmenován pouze jako administrátor Trmic, neboť jako správný řeholník nemohl užívat titulu faráře. Tento znovu obnovil již po 30 let neuskutečněné procesí ke sv. Vavřincovi, a sice 10. srpna 1700. Trmičtí dostali zadostiučinění tím, že jinak než před 30 lety, se chabařovičtí ukázali zdvořilejšími, přičemž vyšli procesí vstříc a zvonili slavně na všechny zvony (Dr. Hallwich, Tuermitz II, 35). 

Věnoval též kostelu tzv. "umíráček" - malý zvon (umístěný tehdy na střeše presbytáře), na němž nechal zhotovit následující nápis: "Ke cti sv. Barbory a k útěše umírajících farníků, daroval tento zvon trmickému Božímu domu P. Johannes z Řasné, řeholník svatého cisterciáckého řádu, z kláštera Koenigssaalu nyní administrátor trmické farnosti. - Svatá Barboro, pros za nás, ubohé hříšníky, nyní a v hodinu našeho umírání. Anno 1701". - Tento malý zvon byl r. 1855 přetaven litoměřickým zvonařem Heroldem. Nový umíráček byl umístěn do sanctusové věžičky, kde slouží jako dříve sloužil starší zvon. - Jako 30tiletý řeholník přišel J. z Řasné do našeho města a r. 1701 se vrátil do svého kláštera v Koenigssaalu, kde mu sv. patronka šťastné hodinky smrti vyprosila ještě celé půl století života, než byl povolán na věčnost.

        O kostele a náboženském životě 1663-1700

Po městském uspořádání z r. 1679/80 spravovali radou města ustanovení "otcové kostela" finance pro farnost a pro kostel. Např. získali zpět farní peníze, které byly půjčeny před r. 1662 H. Maiderlemu z Mausbergu. Též se snažili, aby po r. 1685 vrátili trmickému a roudnickému kostelu oněch vypůjčených 2x 15fl. do posledního halíře. Tito páni museli v letech, které byly chudé na peníze, provozovat dobré hospodaření i v tom malém. Trmická farnost toho totiž mnoho nevlastnila, byla i co do majetku daleko za Roudníky. Bylo nutné peníze i fyzicky od lidí vybírat, pročež byli ustanoveni 2 ctihodní muži.

Ze stavebních úprav kostela budiž jmenována oprava kostelní střechy r. 1698/99, dále přistavění presbytáře (chóru) se sanktusovou věžičkou. Hlavní oltář byl přenesen do nového presbytáře. Tento v kostele stál již od doby rekatolizace, stejně jako levý boční oltář sv. Josefa a protější sv. Václava. Hudební kůr kostela měl nejpozději r. 1687 své varhany, přičemž v této době byl provozován kostelní sbor. V blízkosti hlavního oltáře se nacházely zvláštní lavice pro starostu a radní, kteří byli povinnosváni těchto míst využívat o nedělích a svátcích. Chybět při těchto bohoslužbách mohl pouze soudce, který mezitím mohl v místních hostincích dostihnout ty, kteří se bohoslužeb úmyslně neúčastnili. Otcům města byla (podle městských statut) též přisouzena role provázet procesí: na Boží Tělo, na sv. Vavřince do Chabařovic (Harbitz-?Hrbovice?) a do Bohosudova v neděli před Narozením Panny Marie. Protože byli r. 1670 nevěrní v poutním programu procesí do Hrbovic, máme důvod se domnívat, že následně jako pokání uspořádali pěší pouť do Dubic ke sv. Barboře, patronce proti bolestné a neusmířené smrti a proti moru. Prví pěší pouť do Dubic byla uskutečněna právě tohoto roku (1670) a opakována pak byla později v letech morové nákazy 1680 a 1713 vícekrát opakována.

Každý obyvatel byl veden k tomu, aby častěji chodil ke zpovědi a přijímal eucharistii, pokud to nečinil, platil za lutherána. Z roku 1677 je doložen soupis těch, kteří odmítali přijímání eucharistie. Z Trmic není uveden nikdo, zatímco z Řehlovic jsou uvedeni dva nebo tři truhláři (jejich mistr se jmenoval Wilhelm Adam), kteří byli skutečně lutherány a přesto byli zaměstnáni u panstva Nosticů.

Podle soupisů bohoslužeb litoměřického biskupství z r. 1674, byl začátek nedělní bohoslužby stanoven na 8.00-8.30hod, přičemž mše musela být kratší než 2 hodiny. Pod trestem přesazení, museli duchovní v neděli odpoledne vyučovat křesťanskému učení. O vánocích museli chodit po koledě. Padlé dcery musely při první návštěvě kostela v době bohoslužby stát s černou svíčkou v rukou v kostelní bráně. 

Faráři nesměli nosit zbraň a vousy. Měl vlastnit tyto knihy: direktoria a breviář (podle pražské synody z r. 1606 - podle Tridentského koncilu 1562), kazuistické knihy a sbírky kázání. Co se týče kázání, podle biskupské směrnice měla být vyhotovena předem písemně a stále uchovávána pro případnou pozdější kontrolu.Co se týče křestních a svatebních hostin, těch se duchovní směl  účastnit  pouze zřídkakdy. Atd., atd. ...

        Škola 1663-1700

Na městské radě v Sokolově přednesl Johann Hartwig Nostic r. 1662 školní instrukci, která obsahuje tuto základní větu: Škola ať je seminářem ("semeništěm") církve a státu (seminarium ecclesiae et reipublicae), na kterou musí obec zaměřovat svou intenzívní pozornost, musí být obsazena lidmi, kteří vynikají učeností a příkladnými mravy, kteří se starají o horlivou školní docházku a učenlivost žáků. Podobně se hrabě vyjádřil v Trmickém městském řádu, A.XV. Přesnější vhled do školství, jak si je představoval trmický pán, zjískáme z jeho nařízení, které bylo vydáno pro Sokolov 16. února 1683. Litoměřická konsistorní a biskupská školská norma (původně vydaná pro Grabern), předpisuje dopoledne a odpoledne po 3 hodinách výuky v modlitbě, čtení, počítání, psaní a zpěvu. Církevní služby jsou sice přesně, v žádném případě však ne stroze vyměřeny (Hammer, B.-škola Čechy, str. 58). 

Protože se církev vždy starala v první řadě o učitele a jejich zabezpečení, mohla z tohoto důvodu požadovat pomocné služby jak pro školní výuku, tak pro kostelní život, či pro hudební kůrovou kulturu. Pán Hans Hartwig Nostic, bohatě zkušený státník, tak hledí mezi prsty, když r. 1683 uvádí: "Protože jsou oba učitelé (v Sokolově) jako kantor (církevní zpěvák) a varhaník též plně zaměstnáni v kostele, přesto mají děti (studenty) dále vést a vyučovat když sami nemohou, skrze své zástupce. Děti, které vynikají hudebním nadáním, mají být vedeny k zapojení na kostelním kůru, atd. Školní začátečníci maji týdně odvádět 1 krejcar, pokročilejší žáci pak 1,5 krejcaru." - Církevní školní řád, např. pražské provinciální synodní pravidla z r. 1605, která byla zavazující podle Tridentského koncilu pro všechny farnosti Čech (srov. str. 114, kde musel být k dispozici výuky každý farář), vyžaduje činnost nejen učitelů, kteří učí katechismus (podle Canisia) a uvádění do duchovních cvičení, či vyučují zcela základnímu vzdělání, ale aby nadto vyučovali gramatice a humanitním vědám. Stejně tak katolická církev od r. 1605 vyžadovala, aby kromě chlapeckých škol byly podporovány a zaváděny též školy dívčí s ženskými učitelkami (Synod.Praha, p.140).

Trmice neměly žádné vyšší školní učení, stejně tak žádnou dívčí školu, ale jistě dobře zařízenou lidovou školu se dvěma učiteli místními a dvěma učitely přespolními pro Krásné Březno, Roudníky a Stebno. V letech 1663-74 působil v Trmicích jako školní mistr Karl Poeschel. Byl blízkým příbuzným (?bratr) správce Libochovan Ad. Fr. Poeschl (jehož jméno je vyryto na libochovanský kalich z r. 1691). Tento převzal vední školy již jako 24letý mladý muž (jeho žena se jmenovala Magdaléna). Zemřel 4. prosince 1674.

Alexandra Lunghofa, který je zaznamenán poprvé pro rok 1676, považujeme jen za pomocného učitele po boku hlavního učitele Daniela Saemanna. Tento se narodil v Algersdorf (u Beusen), byl velice nadný církevní hudebník, pročež jej řehlovická farní kronika uvádí jako tamnějšího zavádětele kostelního sborového zpěvu. Učitel Saemann se z Trmic do Řehlovic přestěhoval r. 1681. To, že nezůstal jako sbormistr v Trmicích, dává na vědomí, že zde již kostelní sbor existoval dříve. 

Georgem Danielem Lieblem začíná r. 1683 řada kantorů (kostelních zpěváků). Pod pojmem "kantor" rozumíme vrchního učitele, který byl zároveň vedoucím kostelního sboru. Jemu obyčejně stál po boku varhaník, který rovněž náležel do učitelského stavu. 

V r. 1687 byl pro Trmice kantorem a zároveň varhaníkem Augustin Gabriel Mueller. 

Ještě téhož roku přebírá úřad varhaníka Christian August Kuehnel. Věžní nápis v Roudníkách z r. 1717 (Moissl, Ústí, 370) vysloveně potvrzuje, že Kuehnl celých 30 let (tedy minimálně od r. 1687) byl trmickým varhaníkem. Byl pravděpodobně synem Wenzla Kuehnela, po němž r. 1674 dědí učitelování v Krásném Březně. Ještě v r. 1717 vykonával funkci učitele v Krásném Březně a v Roudníkách, což chtěl vykonávat i nadále po tomto datu, ale žádal ke své činnosti ještě učitelského zástupce pro Roudníky. Zdá se, že Ch. A. Kuehnel z Krásného Března, v době plné síly vykonával práci pro 3 muže, totiž jako trmický varhaník, učitel v Krásném Březně a v Roudníkách).

Mezi lety 1691-97 vykonávají práci kantora v Trmicích Martin Schoedel (1691-93) a Wenzel Kastler (1693-97). Po nich následuje kolem r. 1700 Tobias Anthoni (jeho manželka se jmenovala Dorothea).

        1680, rok povstání sedláků a moru

R. 1680 se na vícero místech naší úzké domoviny srocovali sedláci, kteří chtěli dosáhnout ulehčení roboty. Musela zasáhnout vojenská síla (tzv. jízda generála Haranta), jako vyšetřující, či exekuční komise. V našem kraji se událo povstání sedláků 30. března 1680, jež mělo své ohnisko v Soběchlebech. Lidé zde sabotovali robotu a zároveň protestovali proti jesuitskému rektorovi v Bohosudově. Tomuto se však zdařilo po dobrém zamezit hrubým výstřelkům srocení. Avšak 9. dubna zasáhla xekuční komise, která případ nechtěla ponecht bez trestu, a účastníkům srocení nastěhovala do jejich domů a stájí vojáky a koně, které museli zabezpečit, což vedlo až k snažné přímluvě představených sedláků o prominutí a upuštění od nadálého trestu. Jinak tomu bylo v okolí, kde padaly od exekuční komise i tresty smrti. Tak např. v Ústí byli pověšeni 4 vůdci povstání tamějších sedláků. Podobně tomu bylo v Lovosicích. 24. května zasáhla naposledy tato komise v Litoměřickém kraji, v Děčíně.

Zdá se, že na trmickém panství k takovýmto incidentům nedocházelo. 

Doba byla těžká, neboť se blížila morová nákaza z orientu (z Indie), která byla r. 1679 zavlečena z Uher do Rakouska. Ve Vídni na mor tehdy zemřelo 70.000 lidí. Zatímco zde byla hlavní žeň smrti v červenci (8.000 mrtvých) a v zimě epidemie pominula, začátkem r. 1680 začíná mor řádit v Čechách. V Praze umírá na mor v letních měsících 30.000 lidí (Dr. Rezel uvádí pouhých 6.00 mrtvých). Z Prahy přináší do našeho kraje infekci posel z Graupen, což se událo v dubnu. Okamžitě byly přerušeny veškeré styky s Graupen (?Krupka). Protože společně s morem přišla do horského městečka též bída, poslal trmická krajská správa do Graupen opakovaně 100 chlebů. Podobně milosrdným se ukázal též řehlovický farář. Tyto pomocné dary však nesměly být přinášeny až do města, ale byly vždy ponechávány k převzetí na určeném místě před městskými branami. Uvádí se, že tehdy zemřela celá třetina měšťanstva (jiné prameny uvádějí 150 osob). Po 3. prosinci 1680, na den sv. Františka Xaverského, ustalo umírání a od té doby je toto datum v Krupce slaven jako den zasvěcení. V Ústí též byla zaznamenána nějaká úmrtí na mor, v Mostě se uvádí 600 mrtvých, v Chabařovicích jediný zemřelý, v Chlumci nikdo. Bílina, Zwetnitz, Lellowa, Lissnitz, Bořislav byly morem zamořeny. V Bořislavi (stejně jako v Proboštově) pdlehl moru i místní farář. Litoměřické biskupství prosilo o duchovní správu pro tyto obce od řeholníků, což statečně přijali 3 cisterciáci z Oseka. Tak např. známý kronikář z Oseka P. Malachias Welcker, přišl dobrovolně do Bořislavi jako náhradní duchovní po zemřelém faráři. 

Zdá se, že Trmicím se anděl smrti vyhnul. Avšak Schoenfeld, Roudníky a Lochočice by mohly o této bolestné události vyprávět. Je zarážející, že krásnobřezenská matrika nezaznamenává pro rok 1680 žádné úmrtí, zatímco v letech 1677-79, dále 1681 a 1682 je průměrně ročně zaznamenáno 9 úmrtí. Mor zapříčinil, že do pohřební knihy nebyly zanášeni zemřelí kvůli strachu z nakažení. Tak tomu bylo alespoň v Lochočicích. Lochočice patřily církevně ke Krásnému Březnu. Z tohoto místa pochází legenda, která nám mnoho vypovídá o tehdejší situaci. Stalo se to r. 1680, kdy zemřely celé 2/3 obyvatel na mor. Zemřelí nebyli však pochováváni na krásnobřezenský hřbitov, nýbrž na Hottowitzký Meiershofsfeld (dnes je toto místo pojmenováno "Boží pole"). Převážení mrtvých zajišťoval jistý kočí v doprovodu pomocníka (?hrobař?). Jednou se stalo, že mrtvola sklouzla z vozu na zem. Kočí byl pomocníkem vyzván k zastavení, který však místo znovunaložení nebožtíka, pobídl koně, aby jeli dál, se slovy: "Naložíme ho při další jízdě" (Moissl, Kraj Ústí, 352). Avšak k dalšímu převozu zemřelých na mor již naštěstí nedošlo, neboť již nikdo další nezemřel. Jak onen ztracený nebožtík nakonec dosáhl svého uložení do země, není již uvedeno. Dost na tom, že je uveden jako poslední oběť moru. 

Krásnobřezenští a Roudničtí každoročně též slaví den zasvěcení 3. prosince (sv. Frant. Xaverský), datují jeho počátek ale do r. 1626. Den sv. Frant. Xaverského jako slavení dne zasvěcení po morové nákaze, se zdá že pochází z r. 1680, kdy se stal datem pominutí moru v Krupce. 

Zdá se však, že údaj o smrti 2/3 obyvatel, je přehnaný, neboť i po morové nákaze v následujících letech umírá kolem 9 lidí ročně, což se kryje i s dřívějšími, předmorovými údaji. Z toho se dá usuzovat, že počet obyvatel se nijak dramaticky nezmenšil.

        Hrabě (Wenzel Desiderius Nostic 1685-1701), jehož srdce našlo své odpočinutí v Trmicích.  

Již roku 1681 uvádí ve své závěti matka Eleonora Marie, ovdovělá Berková, že její dva starší synové František Antonín Berka (nar. 1635) a Antonín Jan Nostic (nar. 1659), zdědili rodové jmění jako synovci, zatímco nejmladší syn Václav Desiderius (nar. 1660) nedostal nic. Jemu tedy matka odkazuje větší díl svého osobního vlastnictví (hotovost a cennosti).  Otec Jan Hartwig odkázal svou hotovost rovným dílem oběma svým dětem, které mezitím dosáhly plnoletost. (Na nevlastního syna nepotřeboval brát ohled.) Navíc byl Antonínovi Janovi svěřen majetek nemovitý (Řehlovice, Sokolov, atd.), zatímco Václav Desiderius dostal ostatní dědičný majetek, především Trmice. Převzetí majetku, mimo jiné Trmic, uskutečnili bratři 9. září 1683 předběžně společně, o rok později (6. srpna 1684) však dělení majetku dopadlo následovně: Václavu Desideriovi připadly Trmice, Roudníky, Dubice, Libochovany, Pakomierschitz (?) (1,5 míle severně od Prahy) a Měšice (u Pakomierschitz, stanice B. N-B(?) ), v odhadované hodnotě 147.000 florénů (zlatých). Zatímco jeho nevlastní bratr František Antonín Berka, majitel Gabel(?) a Rychenburg(?) žil zcela jen pro státní službu, a jeho bratr Antonín Jan se stejně tak oddal diplomatickým službám (1680 císařský velvyslanec ve Švédsku, později vrchní zemský maršál v Čechách), Václav Desiderius žil svůj krátký život více sám pro sebe a pro Trmice. Vybudoval zde v r. 1690 dnešní "starý" zámek a uvedl do něj na začátku r. 1692 svou manželku Marii Alžbětu, rozenou Kynskou. Poněvadž zámecká brána nese znak Kynských, s tímto pozdějším sňatkem se již počítalo při budování zámku. O rok později, koncem r. 1692, darovala hraběnka svému manželovi synáčka, jménem František Václav. Hraběcí pár se každoročně několik měsíců zdržoval v Trmicích.
Správou majetku byl pověřen Hauptmann(?) František Josef Friedel, který při smrti svého patrona uvolnil své místo Tobiáši Albrechtu Lippertovi. Na Hauptmannech (správcích?) hodně záviselo. Na radu jednoho z nich se Václav Desiderius rozhodl otevřít Meierhof(? dvorec) v Dubicích a pronajmout polnosti. Stejně tak nechal v souvislosti s vinařstvím , které se zdálo, že na jeho pozemcích upadá,  pronajmout panský vinohrad v Trmicích místním měšťanům.
Bezpochyby učinil Václav Desiderius velkou zásluhu o kostel, který byl ve své veliké dosavadní prostotě obohacen jeho zásluhou o nový presbytář, věž a sákristii.
Ještě v prosinci r. 1700 prodléval náš patron v Trmicích, když onemocněl. Poněvadž se nemoc zdála být závažná, byl náš pacient převezen do Prahy, kde se mu mohli věnovat věhlasní lékaři. V honosném Nostickém paláci po měsíčním pobytu, nemocný zesnul 9. února 1701; podle jeho nařízení a přání bylo jeho srdce převezeno do Trmic, zatímco jeho tělesné ostatky byly pochovány v rodinné hrobce v Sokolově.
Kult srdce není pro tuto dobu ojedinělý. Tak např. vrchní mincovní mistr Mikuláš Schoenfeld (zemřel 1663 77letý v Praze) odkázal své srdce kostelu v Schoenwaldu(?), kde dodnes odpočívá pod mramorovou deskou, která kromě jiného nese následující verš: "Zde do Schoenwaldu jsem svěřil své srdce a k útěše chudých zde vystavěl špitál."- Též srdce nevlastního bratra Václ. Des. - Františka Antonína Berky, který zemřel r. 1706 ve Vídni a jeho ostatky byly převezeny k pochování v Gabel(?), bylo vyjmuto a převezeno do Sokolova do Nostické hrobky.
Na druhý den po jeho (Václ.Des.) skonu, se naplnilo "srdeční" přání hraběte a 11. února večer ve 20.00hod dorazil kočár s touto částí jeho tělesných ostatků do Trmic. Měšťané přišli se smuteční hudbou a za svitu loučí vstříc a následně odnesli srdce svého dobrodince do kostela k pochování. Tam nalezlo své odpočinutí v nedávno postaveném presbytáři. Místo uložení označuje kámen vpravo od hlavního oltáře,s hraběcím erbem a s vytesaným srdcem. Když byl při nejnovější přestavbě chrámu r. 1898 celý presbytář pokryt novou dlažbou, musel být kámen vyjmut z podlahy a vsazen do levé stěny před hlavním oltářem. Když byl kámen vyzvednut z podlahy, byly pod ním nalezeny zbytky bývalé schránky z dubového dřeva, do níž bylo srdce uloženo. Pamětní kámen byl tedy vložen do zdi presbytáře, zatímco tyto malé zbytky dubové schránky, do které bylo srdce původně uloženo, byly pietně ponechány na svém místě v podlaze presbytáře, která pak byla překryta novou dlažbou.
Vdova po zemřelém, Marie Alžběta, převzala po svém manželovi pro svého devítiletého syna pozůstalý majetek (24. února převzala Trmice), počkala téměř přesně rok truchlení, a 26. února 1702 se vdala za hraběte Františka Karla Vratislava Mitrovice. Skrze svou švagrovou, rozenou Schoenfeldovou v Schoenwaldu, dostala Předlice, které od r. 1791 nalézáme připojené k trmickému panství, a tím obohatila rodinu Vratislava Mitrovice.

        Místa panství a patronátní kostely kolem roku 1670.

Ke kostelu Narození Panny Marie, respektive ke dvorci (?Meierhof) (s celistvým výměrem 700 rakouských měr (?Messen, - 1 míra=0,19ha) v Trmicích patří již od dávných časů Horní a Dolní Trmice, Koštov, Újezd a Hostovice.
V Tuchomyšli Nosticové vlastní poplužní dvůr s cirka 500 mírami půdy. K tamějšímu kostelu sv. Martina (od r. 1580) jsou přifařeny Lochočice, ačkoli jinak náleží k panství chlumeckému.
V Roudníkách je vedle panského dvora (Meierhof), existujícího přinejmenším od r. 1120, k němuž přináleží asi 600 rakouských Metzen(?) pozemku, známý kostel sv. Martina (od r. 1667 po patronátem Nosticů). Pastoračně sem spadají obce Viklice a Hottowitz, ale jejich panské dvory podléhají pod doménu panství Chlumce. Až do r. 1784 patřily k farnosti v Roudníkách také Suchey a Senseln, později však byly tyto obce připojeny k duchovní správě v Modlanech. Suchey svého času podléhalo též panstvu v Chlumci. - Kostel v Tuchomyšli, stejně jako v Roudníkách, jsou od r. 1670 až dodnes filiálkami Trmic.
Doména Roudník, která byla rozšířena, jak známo, v době vlády Aldringerů, na účet teplického panského území, byla později rozdělena na 3 části a až r. 1667 se stala znovu sjednocena majetkem Nosticů. K roudnické doméně náleží celá řada vesnic: Weschen, quikau, Drakova, Serbitz a Senseln, jež všechny spadají pastoračně pod správu Modlan. Jen z ekonomie Quikau a Drakowa zůstala část ve svém mateřském panství Teplic.
K Roudníkům bylo připojen po polovině 17. stol. jiné, doposud teplické, území, které bylo následně prodáno Nosticům, totiž: Boehmisch-Pockau, se svým farním kostem sv. Jana Křtitele, dále pak Klein-Tschochau, Meischlovitz, Luschwitz, Maschkowitz, Pauska a Leissen. Leisen náleželo podle panství ke Krásnému Březnu, církevně však patřilo společně s výše vyjmenovanými vesnicemi k Boehmisch-Pockau, jež dříve (od r. 1164) tvořilo majetek teplického benediktýnského kláštera. Po vychladnutí katolické víry byla Boehmisch-Pockau s okolím přiřazena ke Svádovu, r. 1739 se ale stala samostatnou farností.
O Stebně se svým kostelem sv. Šimona a Judy, od cca r. 1542 dědičným majetkem Dolních Trmic, bylo již vícekrát pojednáno. Jeho pastorační území se rozléhá na trmické majetky: Elbogen, Moravany, Podlešín, Chvalov a na panský dvůr a filiální vesnici Dubice. Také Suchá (?Suchei) sem církevně spadala, zatímco co do správy patřilo panskému majetku HliŇan-Řehlovice, podobně jako Chvalov sem patří též pouze zčásti.
Žernoseky se staly trmickým majetkem 7. listopadu 1667, kdy byly prodány hraběnkou Marií Františkou z Heissenstein hraběti Hans Hart. Nosticovi. Sem náleží tři kostely: kostel sv. Mikuláše ve Velkých Žernosekách, kostel sv. Matouše Celníka (neboť k jeho výstavbě bylo použito též peněz ze cla vybíraného z převozu přes Labe) v Prackovicích a kostel Narození Panny Marie v Libochovanech. Patronát nad Velkými Žernosekami se dá uskutečňovat jen s obtížemi, neboť jsou spojeny s Libochovany (Velké Žernoseky jsou filiálkou Libochovan), jejichž část je v majetku domény Lovosic.
Velikost panského majetku Trmice (společně s Tuchomyšlí, Roudníky, Stebnem a Dubicemi) se dá vyčíslit na cca 2.500 Joch, k čemuž připočítejme Žernoseky a Libochovany s rozlohou panského majetku asi 1.500 Joch.

    Vinařství a ovocnářství od starých časů

Kláštery a církev vždy podporovaly vinařství. Vinice na Žitenicku ořinášely své ovoce již v 11. stol. Každý farář, co se týče vinařské kultury,jak jen mohl následoval sv. Václava (+935), aby si obstarával nutnou substanci pro výrobu mešního vína. Každé založení fary šlo v dřívějších dobách ruku v ruce se založením vinice. Veliké vinné sklepy v Žernosekách, npř. sklep sv. Jana (viz "Důl sv. Jana"), Apoštolský sklep (můžeme myslet na souvislost s Poslední večeří), Pannenský sklep (viz "mléko naší milé Paní"), Křížový sklep (ten na červené víno), atd., byly ve 13. stol. budovány a pojmenovány cisterciáckými mnichy z Altenzell, kláštera vzniklého r. 1162. Cisterciáci se svými německými bratry a severoněmeckým klérem odsud vyváželi stolní a mešní víno po Labi do okolí. Od této doby je víno z Polabí jistým konkurentem vínu z Porýní.
Karel IV. zřídil r. 1358 Zemský vinařský úřad, který nadále nutil české majitele pozemků, aby se vinařství věnovali s veškerou pečlivostí. Vinařská kultura šla ruku v ruce i se sociálním významem pro prosté obyvatelstvo pracující v zemědělství. Pro vinice bylo přeci třeba nejen hnojiva ze zemědělských statků, ale též mnohých pomocných prací, do kterých byli zapojováni prostí lidé. Za pronajmutí pozemků na vinařství vybíral tehdy majitel od nájemních vinařů každoročně desetinu získaného vinného moštu. Též v Trmicích můžeme být ještě v  17. stol. svědky tohoto prastarého zvyku. 9. března přenechal Václav Desiderius Nostic měšťanům své vinohrady, nyní již za nájemní poplatek, na rozdíl od již 500letého minulého odvádění desátku.
Již samotné jméno Wina (?), to znamená "vinice", vypovídá, že na trmicku se od nepaměti pěstovalo víno, neboť je zde zachován ještě přepis "ei" (Wein) na starší jednoduché "i" (Wina). Městský řád z roku 1680 povoluje obyvatelům, aby pili pouze vlastní vyrobené víno. Dovoz vína z jiných oblastí je tehdy trestán pokutou 6 Schock(?). Kdo chtěl své víno prodávat po žejdlíkách (Seidel), musel to nejprve nahlásit na panské kanceláři. Rok 1717 s sebou přinesl požehnané vinobraní, jeden žejdlík (asi 1/2 litru) stál 2 kr.(?) - krejcary(?).
"Libé" víno (výraz použitý r. 1717 učitelem z Roudník Proschem) hrálo v trmickém městském životě rok co rok, až do konce 19. stol., významnou roli. Trmický farář měl bezpochyby od nepamětí  vlastní vinici, k tomu r. 1685 dostal od města výměnou za pole ještě další vinohrad. Pokud by se o vinařství málo zajímal, jistě by se taková směna nikdy neuskutečnila. Ostatně vinařstvím se zabýval i sousední farář z Chlumce, který své potřeby vína svědomitě uspokojoval od r. 1651.
Společně s vinařstvím se zdejší lidé zabývali též ovocnářstvím. Zde se opět vyznamenaly kláštery, které se zvlášť zasloužili o tento obor zřizováním škol na výuku sadařství. R. 1263 si zasluhuje zmínění ovocný sad kláštera v Doxanech, který existoval již dlouho před tím v Grabern(?).
Schwatz (?) (od r. 1220 sídlo Křížových sester) si vydobil věhlas až do dnešních dnů díky pěstování ovoce, které se vyváželo do Saska. H.(?-pan) Maiderle zmiňuje trmické ovocné sady r. 1665. Obyvatelé ze Zálezel dopravovali ovoce do Saska již dávno plavbou po Labi. Např. r. 1610 je doloženo, že celý lodní náklad prodali jistému drážďanskému obchodníkovi za 30 Schock(?). Též lískové oříšky (v povodí Bíliny nazývané "královské" oříšky) ze Stadic musely být v tomto kraji úspěšně pěstovány již kolem r. 578 (podle "Hubičky"). R. 1426 stála na bitevním poli u České Nové Vsi údajně hrušeň. Pěstování třešní je v trmické kronice zmiňováno již r. 1551 a Quitten(? - Kvítkov) u Zálezel je uvádí k r. 1607. Švestky se dříve tolik nepěstovaly. Přesto však se dá předpokládat, že sušírna ovoce vve Svádově z r. 1591, vyráběla sladké pečivo též z těchto plodů. Panství ve Svádově vyprodukovalo r. 1657 250 Strich(?) hrušek a jablek. Trmická kronika referuje, že 3. května r. 1695 všechno ovoce z okolí pomrzlo. Koncem 18. stol. (před r. 1787), byly podle úředních záznamů na trmickém panství vysoké výnosy sklizeného ovoce, vinné révy i obilí.
Že naše víno z Žernosek dnes stejně jako již dávno může konkurovat vínu z Porýní, za to můžeme být vděční především nostickému hraběcímu rodu (o vinařství hraběcí domény - Sylva Tarouca Nostic - v Žernosekách byla v Praze vydána r. 1897 brožura). Soukromé vinné sklepy by jistě bez ochrany aristokracie zanikly. Dnešní žernosecké vinné sklepy (společně s těmi v Hliňanech) jsou tak schopny za malý peníz a dobré slovo každému obyvateli naší České země načepovat nějaký ten litr dobrého vína. Škoda jen, že trmické víno je přeci jen značně kyselé. Je to však kvůli podloží.

        František Václav Nostic - jeho 65letá vláda (1701-65)

František Václav Nostic (nar. 1692) přišel po předčasné smrti svého otce v pnoru 1701 k trmickému dědictví, ke kterému obdržel též Pakomierschitz a zámek Mieschitz (severně od Prahy). Podle svědectví roudníckého učitele Proscheho, zahrnovalo jeho dědictví též říšské panství rodu Rieneck ve Frankách. Samozřejmě za něj, jako za nezletilého, z počátku vládli poručníci. Nejdříve to byla jeho matka Marie Alžběta Kinská, která se však r. 1702 provdala za hraběte Fr. K. Vratislava Mitrovice, později to byl jeho strýc Antonín Jan Řehlovický (1706-08, vrchní zemský maršál). Tento, jako inspektor Libochovan a Žernosek,  prožil na začátku století u Lichtowitz(?) následné dobrodružství. Hrabě Antonín Nostic (jak vypráví Schaller), sedíce na statném oři, se nechal na voru přepravit z Libochovan do Prackovic. Zvíře se za jízdy splašilo, uprostřed Labe skočilo do vody, i se svým jezdcem zakrátko dosáhlo břehu, odkud v divokém trysku se hnalo směrem k Litochovicím. Když se blížili k vesnici, vyhlédl si hrabě Antonín, šťastněji než biblický Absalom, silnou větev stromu u cesty, na které se zachytil a nechal splašeného koně proběhnout pod sebou. Na památku této události, nechal náš hrdina na místě postavit sochu sv. Antonína z Paduy, která je zde až do dnešních dnů. Zdali byl hrabě Antonín již tehdy vrchním zemským maršálem (= hlídač královského stanu), to s jistotou nevíme. Ale tento výjimečný jezdecký výkon jistě vykonal.
Běžné správní záležitosti trmického panství mohl od r. 1702 vykonávat správce Tobiáš Albrecht Lippert, který sídlil na zámku.
R. 1717, kdy dědic Frant. Václav dosáhl plnoletosti, byl Hauptmannem (?hl.správce) Benedikt Brantner, jemuž pomáhali Kornschreiber(?písař) Fridrich K. Lilienblatt a Kancellist (?účetní) František J. Koin. Ke 2. dubnu 1704 stojí v Libochovanské matrice zanesen jako prefekt libochovansko-žernoseckého panství hraběte Nostice Kryštof Ignác Dont. R. 1708 propůjčili poručníci trmickým starousedlíkům různé nezastavěné panské pozemky. Ty musely být upraveny na zemědělskou půdu a následně byly osázeny obilím a vinnou révou. Prokázalo se tak, že vinařství bylo stále velice oblíbené. Mezi lety 1711-17 nechal hrabě František Václav postavit věž k roudníckému kostelu a též trmickou farní budovu.
V létě r. 1719, po příznivém ukončení tureckých válek a po Passarowitz(?)kém míru, napodobil hrabě felix Austria nubens (šťastné se snoubíc Rakousko?) a daleko od Trmic - v Mohuči - se oženil s Kateřinou Alžbětou Schoenbornovou. Pravděpodobně je zde oddal arcibiskup a kurfiřt Lothar František Schoenborn (1696-1743), příbuzný nevěsty. O šest let později darovala hraběnka svému manželovi syna Františka Antonína, který se narodil na zámku v Měšicích 17. května 1725. Před i po jeho narození myslela hraběnka na Trmice, kterým věnovala (zdejšímu kostelu) křestní prohlášení (Taufendernote)  jako votivní dar. Ale i otec choval k svému městu mnoho sympatií. Daroval mu v neúrodném roce 1726 tisíc Strich(?)ů obilí na chléb a na setbu. Asi 8 let po prvorozeném křtil hraběcí pár svého druhorozeného syna Bedřicha Mořice (1733).
Mezitím r. 1736 zemřel řehlovický strýc Antonín Jan. Jeho jediný syn Karel Josef, zemřel jako asi 20ti letý mladík již r. 1703 v Laibachu(?) po návratu ze studijní cesty (v Itálii, atd.). Tak přešel jeho majetek na trmického pána Františka Václava. Trmice tak dosáhly moci a velikosti jako za Jana Hartviga.
Po požáru trmického pivovaru r. 1736 byl na stejném místě postaven pivovar nový v ještě větších rozměrech (produkce: 20 sudů). Zároveň hrabě osamostatnil r. 1739 farnosti v Českém Bukově (od Svádova) a začal zde stavět r. 1742 dokončenou farní budovu. Jako prvního faráře zde ustanovil svádovského kaplana Jana Fischera. Angažoval se při jmenování farářů častěji: 5krát v Trmicích, 3krát v Prackovicích, atd. Kvůli obsazení fary v Libochovanech bojoval se stejnoprávním patronem zdejší farnosti markrabětem Bádenským Lovosickým. Předběžná dohoda z r. 1724 ustanovila, že Libochovany budou přenechány markraběti, zatímco filiální obec Žernoseky bude přifařeny namísto Libochovan k Prackovicím.
Válečné škody, které byly způsobeny pruskými generály Einsiedel, Walrave a Hacke za 2. slezské války od 19. října do 2. listopadu při plundrování jeho pražského paláce, byly vyčísleny na 96.000 florénů. Nemenší byly škody sedmileté války, kdy mezi lety 1756-57 jak trmický pán, tak jeho poddaní utrpěli ztrátu více než třetinu miliónu guldenů. Uprostřed války (1756) koupil František Václav Nostic Mutzeho vinohrad v Zálezlech a obec Steinbach(?) u Sokolova. Kromě toho již dříve (1751) koupil druhý svobodný dvůr ve Stadicích. Pro podporu a rozvoj řemesel postavil blízko pivovaru 8 domů, každému daroval 2 Strich(?)y pole a za dědičný nájem je předal soukeníkovi. V letech 1763-65 postavil hrabě na dřívější prastaré hrbolaté cestě novou moderní silnici na trase Trmice-Ústí n.L. Na tuto novou stavbu, jíž musel jít z cesty dům koželužníka Ignáce Hoehna, již dohlížel jeho syn Bedřich Mořic, neboť otec byl již zesláblý stářím a často nemocen. Uprostřed září r. 1765 hrabě v Praze zemřel a 23. září byl pochován v Sokolově. Při svém skonu ještě myslel na své nemajetné poddané (i v Trmicích), jimž prominul všechny jejich dluhy. Ovdovělá manželka Kateřina přišla následující rok do Trmic, kde chce dožít (ještě 11 let) své vdovské stáří. Místo se jí však stalo domovem jen na krátkou dobu.

        Faráři Chr. Ig. Dont, Chr. V. Dont, J. Ilgner, J. Stephelin a Jan V. Scharf (1701-1765)

Za dlouhé vlády hraběte Františka Václava Nostice bylo jmenováno a vykonávalo zde službu pět farářů:
1701-18 spravoval trmickou farnost Kryštof Ignác Dont. Možná čtenáře napadne souvislost téhož jména správce v Libochovanech (viz výše), který našemu faráři jakoby připravoval cestu do trmické farnosti. K.I.Dont přijel do Trmic již r. 1701, nicméně ustanoven farářem byl až r. 1703. Pozdější datum je jisté. Pravděpodobně v letech 1701-2 súravoval farnost ještě předcházející farář Jan z Řasného. Kr.Ig.Dont, narozený v Reichstadt(?)u, působil již r. 1665 jako farář v Neustadel(?) u Lípy (?Leipa), kde spravoval ještě Hohlen(?) a Kvítkov(?Quitkau). Narodil se r. 1640 a na kněze byl vysvěcen r. 1664. Při svém příchodu do Trmic byl tedy již ve stařeckém věku, který mu pro jeho zásluhy zajistil čestné ocenění jako osobní děkan, vikář a litoměřický čestný kanovník. Trmice byly už ve 14. stol. sídlem arcibiskupského vikáře, nyní zde byl opět jeden takový (ovšem "jen" biskupský vikář). Jemu stál po boku kaplan (první, který je nám pro Trmice znám) Jan Fridrich. Morový rok 1713, který si vyžádal v okolí mnoho obětí, se zdejší duchovní správě vyhnul. Pan děkan, vikář a kanovník Dont dokončil renovaci kostela, zažil ještě dokončení kostelní věže v Roudníkách (1717), na druhé straně však zažil též požár v Tuchomyšli (1718), který zničil celou obec kromě kostela. Jak ukazuje propočítání věku, byl náš nositel mnohých čestných ocenění od r. 1714 "jubilejním" knězem (50 let kněžství). 3. září 1718 se rozžehnal s tímto světem a jeho tělesné pozůstatky byly uloženy na evangelní (pravou) stranu hlavního oltáře, kde odpočívá dodnes.
Jeho pokračovatelem v úřadě se stal jeho v Neustadel(?) narozený synovec Kryštof Václav Dont. Ani z poloviny tak stár, jako jeho strýc, přišel do trmické farnosti jako magister filosofie a bakalář teologie. Také biskup hrabě Koenigseck samotný byl uveden do úřadu litoměřického biskupa tentýž rok 28. listopůadu. Hned po nastoupení mladého faráře prožila i farní budova celistvé omlazení jako novostavba v letech 1720-23. V tom čase byl též pro kostel zhotoven nový hlavní oltář. V té době (1730) též stojí za zmínku, že soška Panny Marie v kostele začala přitahovat stále více zbožných poutníků (podrobnosti o tom v následující kapitole).
Kr.V.Dont junior se podobal svému strýci i v dosažení čestného ocenění. Stejně jako on se též stal aktivním biskupským vikářem a titulárním děkanem. Zemřel 19. ledna 1746.
Farář Vilém Josef Ilgner (1747-50) působil ve zdejší duchovní správě pouze desetinu období, které zde prožil jeho předchůdce. Zatímco uvedení do úřadu jeho předchůdce trvalo pouhou čtvrtinu roku, u faráře Ilgnera to byl celý rok. Plně uveden do farářského úřadu byl až 2. února 1747 ústeckým děkanem Illingem. Za jeho působení (1750) je v bohosudovské výroční kronice poznamenáno, že trmické poutní procesí do zdejší baziliky je konáno od nepaměti vždy neděli před svátkem Narození Panny Marie. (Většina ostatních poutníků přicházela přímo na svátek Nar. P. Marie, kdy však trmičtí sami slavili své patrocinium (svou poutní slavnost). Farář Ilgner = "muž s lilií", nezůstal bez zakoušení trní ve svém kněžském životě. Stejně tak jako i samotný jeho nejvyšší Pán se nezavděčil všem a zažíval mnoho těžkostí. (Jedna z nich byla, že mu byl upřen od městských "otců" roční příděl 6 sudů piva, čímž jemu a jeho kaplanovi chtěli ukázat jeho neoblíbenost, spíše než ho nechat zemřít žízní.) Po krátké duchovní vládě Ilgner opouští Trmice a odchází hodinu cesty proti proudu Bělé (do Řehlovic), kde r. 1750 "rozbil svůj stan" a r. 1759 v Řehlovicích umírá.
Nevyhnutelným trnům lépe odolával během svého působení v Trmicích (27. březen 1750-60) Josef Stephelin. Zažíval je ("trny") jak od svých nepřátel, tak i od přátel. Pod nepřátely rozumíme Prušáky, kteří mu r. 1757 způsobili škody vyčíslené do 14.500 guldenů. Za jeho věrnou vytrvalost a trpělivost mu byl přidělen čestný úřad děkana. Zůstal v Trmicích až do své smrti 2. června 1760 a samozřejmě byl pochován v kostele.
Podle dochovaných záznamů o pořadí zdejších farářů, přišel do našeho města na podzim, tři dny před sv. Václavem r. 1760, bakalář teologie a magister folosofie Jan Václav Scharf, rodilý horal z Jáchymova. Jemu zde pomáhal jako kaplan od r. 1762 František Groh (z Grabern(?)), jenž zaslouží zmínky i proto, že zde působil celých 13 let. Též farář Scharf zde zůstal až do své smrti 2. března 1765 a posmrtně obdržel své místečko v kostelním podzemí.

        Renovace kostelů a kaplí 1701-65
 
Přistavění presbyteria neboli chóru mohlo být dokončeno už koncem 17. stol.; neboť sanktusový zvon nad chórem nese letopočet 1701. Krátce nato se začala stavět sakristie. Stejně tak kostelní věž vyžadovala novou kopuli, kteá byla zhotovena r. 1698. Její krytina, stejně jako chóru a kostelní lodi, byla pouze šindelová. Ve věži byl instalován zvon, který dnes leží na půdě kostela. Na něm je letopočet 1657 a nese nápis: "A solis ortu ... Domini", to znamená: "Od východu slunce až k jeho západu, buď pochváleno Hospodinovo jméno." Podle výpovědi nápisu, byl zvon nazván "Ranní", či "Večerní (Ave)" zvon. Později, při instalaci věžních hodin, byl však používán (až do dnešní doby) k vyzvánění hodin. Co se týče kostelního interiéru, je samozřejmé, že do nově přistavěného presbytáře byl r. 1700 přenesen starý hlavní mariánský oltář. Ten však začal být považován za málo umělecký a bohatý (byl zhotoven jako jakýsi "nouzový" oltář po protestantském intermezzu - od r. 1624). Z farní kroniky se dovídáme (str. 8), že za faráře Wildfeuera (+1695) byl tento oltář odkázán Tuchomyšli, kde ještě v r. 1765 sloužil jako oltář sv. Josefa. Díky votivnímu darování (donátorství) 500 florénů od hraběcího páru manželů Františka Václava a Kateřiny Alžběty Nosticových, bylo možno pořídit pro kostel oltář nový, jehož zhotovení bylo objednáno v Bohosudově. Pro Bohosudov zhotovil r. 1718 pražský sochař Ondřej Roebsel renesanční milostný oltář, který zde stojí dodnes. Pro Trmice však pracoval jiný řezbář, totiž jezuitský bratr (či laický bratr?) Václav, který již předtím zhotovil hlavní oltář a kazatelnu pro kostel v Řehlovicích. Trmické oltářní dílo bylo dodáno 6. května 1726, kdy byl oltář též instalován do kostela. Zpočátku však neudělal na věřící veliký dojem, neboť ještě postrádal polychromování. A tak velice dobře učinila hraběnka Kateřina Alžběta Nosticová, rozená Schoenbornová, která r. 1729 darovala dalších 550 florénů, aby byl oltář od jednoho malíře z Duchcova vymalován a pozlacen. Plným právem nese tedy náš oltář dva šlechtické erby - jeden nostický, druhý schoenbornovský. Hraběcí patronátní a donátorský pár pozval litoměřického biskupa Jana Vojtěcha hraběte Vratislava z Mitrovic, aby nový oltář vysvětil, což se stalo 3. září r. 1731. (Ke konsekraci viz Dr. Hallwich, Trmice II, str. 46, ten považuje oltář podle kanonických předpisů za nevhodný). Tento oltář stojí v kostele ještě dnes, nicméně ztratil díky prožrání červotočem, vícero ze svých do dřeva vyřezaných ozdob, jako především koruny nad Nejsvětější Trojicí s andělskými kůry na vrcholu oltáře.
Věřící lid jakoby se předháněl s hraběcími manžely, a tak sebrali na vymalování a pozlacení bočních oltářů v kostele r.1724 90 florénů na levý oltář (dnes sv. Josefa) a dalších 100 florénů r. 1727 na pravý boční oltář sv. Václava. Tyto polychromovací práce na bočních oltářích uskutečnil nějaký malíř z Teplic.
R. 1730, možná již dříve, stál vzadu pod kůrem "Křížový" oltář, do něhož byla uložena milostná soška Panny Marie. O té bude ještě obšírnější řeč níže.
O renovacích, které byly uskutečněny mimo Trmice, si nejdříve zaslouží zmínku kostel v Roudníkách. Malá kopulka na vrcholu staré věže nese zprávu o tom, že r. 1716 byla renovována střešní krytina tesařem, trmickým měšťanem a příbuzným městského radního, Kryštofem Schamsem a jeho spolupracovníkem, ústeckým měšťanem - pokrývačem Jiřím Františkem Rosenbaumem. Tesařské práce byly dokončeny již 16. září 1716 (letopočet 1711 - viz Moissel, Ústecký kraj, str. 369 - musí být nesprávným), zatímco klempíř dosáhl vrcholku věže až 16. července 1717.
Lochočice (filiálka Tuchomyšle) měly starodávnou dřevěnou kapli s rozměry: 3,6m délka, 2,7m šířka a 3,3m výška. Její patrocinium (zasvěcení) "Nalezení svatého Kříže", jež má společné s kostelem v Žimu, odkazuje k epoče křížových výprav. R. 1738 byla tato kaple nahrazena novostavbou. O zvonu kaple je řeč až r. 1764, ale jistě zde zněl jeho zvučný kov již dávno před tím. Tato kaple dostala povolení ke sloužení mší svatých r. 1768. Na "Jedovině" (holandsky (?či "hornoněmecky?) = "Mladá vinice") nestála ještě v 17. stol žádná kaple (teprve od r. 1818), ale jen zdaleka viditelný veliký kříž, který sem vynesl neznámý kajícník (tzv. "nosič kříže" - Kreuzschlepper) někdy za noční tmy.  Tento kříž však též není úplně první na tomto místě, stával tam jiný již dříve.
Habří (do r. 1787 patřící k farnosti Tuchomyšl, od tohoto data k Řehlovicím) dostalo k r. 1738 svou kapli zasvěcenou Nejsvětější Trojici, r. 1739 byl pro ni oseckým prelátem Jeronýmem Besneckerem posvěcen zvon ke cti sv. Jana Nepomuckého a sv Floriána. Trmičtí duchovní zde sloužili třikrát do roka mši svatou (podle mešní licence z 19. června 1763).
Shora jmenovaný osecký opat Jeroným (+1749) posvětil r. 1747 též zvon pro kapli ve Viklicích, se stejným všnováním (sv. Janu Nepomuckému a sv. Floriánovi). Viklice patří jako filiálka k Roudníkám. Tehdy však nebyla vesnická svatyňka zcela nová, byla postavena již dříve - r. 1730 byla posvěcena farářem Kryštofem Václavem Dontem juniorem. Dostala tehdy oblíbené zasvěcení - sv. Janu Nepomuckému.
Uctívání sv Jana Nepomuckého, který promoval na universitě v Padově, doktorát církevního práva získal v Praze, kde se později stal generálním vikářem pražského arcibiskupství a zároveň císařským notářem, jehož úřední život je doložen mnohými akty a listinami až do dnešní doby, se v Čechách nepřetržitě dochovalo až do dnešních dnů živé, bylo zvlášť vystupňováno od r. 1716 a dovršeno pak r. 1729 požehnaným svatořečením. Ozvěna církevně potvrzeného svatého Jana Nepomuckého tedy nalezla zde ve Viklicích r. 1730 své uplatnění. Není se čemu divit, neboť v té době působil v Řehlovicích Jan Tomáš Vojtěch Berghauer (farář řehlovický 1716-28), pozdější kanovník, děkan a prelát pražské Vyšehradské kapituly, který se zvlášť jako promotor procesu svatořečení sv. Jana Nepomuckého zasloužil o zdárné vyvrcholení úcty k tomuto světci. Sám též napsal životopis Jana Nep. (byl vydán tiskem r. 1736 v Praze). Na zdejší trmickou a řehlovickou oblast silně zapůsobil kromě jiného právě tímto svou aktivní účastí na povýšení sv. Jana Nep. k úctě oltáře.

        Mariánská milostná soška od r. 1730


Mariánská úcta v trmickém kostele, založeném k patrociniu Narození Panny Marie nalézala již od pradávna své místo i své ctitele. Byla přerušena pouze během padesátileté protestantské periody. Ani v této době však zcela neustala, později se dále rozvíjela a v 18. stol., kdy veškerý církevní život v naší vlasti zažíval zvláštní rozkvět, se zvláště rozmohla. Trmičané pravidelně putovali do Bohosudova, kde byl svátek Narození Panny Marie, stejně jako ve vlastním kostele, hlavní slavností. Také jiné mariánské svatyně v nedalekém okolí vzbuzovali pozornost poutníků, jako např. Mariánské Račice. R. 1709 byla Anna Marie Jentschová z Újezdu při jedné průtrži mračen v Mariánských Račicích zachráněna, když prosila o pomoc Pannu Marii, ačkoli v záplavě tehdy utonulo na stejném místě 10 jiných osob. - Václav Haeusler z Trmic vzýval Bolestnou Matku, když se roku 1714 topil v rozbouřené záplavě, a byl zachráněn před smrtí v hlubině. Obě události jsou zobrazené v křížové chodbě poutního kostela Maránských Račic (Podle: Alexander Hitschfel, Dějiny a popis poutního kostela v Mariánských Račicích, str. 68 a 71).
Stejně tak Dubice se svým kostelem sv. Barbory (pastoračně spravováno z Řehlovic) tvořily jistý přitžlivý cíl pro poutníky naší oblasti. Navzdory mrazivému zimnímu počasí, zde bylo v roce 1718 na svátek sv. Barbory (4. prosince)  600 svatých příjimání, r. 1720: 738, r. 1740: 900.
Trmická pouť od r. 1730 už nebyla žádnou umělou, reklamní skutečností, ale spontánně se rozvíjejícím hnutím. Pan farář , děkan a vikář Kryštof Václav Dont mladší ji sám nevytvořil, ale jen ji nechal bez osobního odporu rozvinout.
kVznik poutního hnutí se váže na půlmetrovou ze dřeva vyřezanou sošku Panny Marie s Dítětem. Tuto zhotovil bohosudovský jesuitský bratr Václav, kterého jsme již výše zmínili, a o jehož početných řezbářských pracích slíbil zevrubně pojednat Dr. Hallwich, Trmice II, str. 47. To se však dosud nestalo. Soška nalezla r. 1730 své místo na křížovém oltáři (pod kůrem). Různá zvláštní modlitební vyslyšení učinila toto místo velice oblíbeným mezi mnoha věřícími. Děkan Ch. V. Dont (+1747) na základě těchto skutečností povolil sošku uctívat políbením při početných místních i přespolních návštěvách při svátku Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna), nebo na sv. Bartoloměje (24. srpna - tehdy slavnost). Zároveň povolil slavnostní nošení sošky v procesí za duchovní hudby a zpěvu 3krát  kolem kostela, přičemž socha byla nošena bíle oblečenými slečnami na ozdobných nosítkách.  Po dobu nejméně 12 let se do Trmic k Panně Marii putovalo pouze soukromě a přicházeli jen jednotlivci. První oficiální poutní procesí proběhlo roku 1743. Byli to věřící z Duchcova, kteří, dosud pravidelní poutníci do Bohosudova, do Mariánských Račic, a na jiná místa, zahájili poutní hnutí do Trmic, což považovali za zcela konsekventní poutní postup, zcela ke cti svého města. Při této první větší pouti byla již soška P. Marie vystavena na hlavním oltáři (tam stojí dodnes). Další a častější poutní procesí přicházely jen pozvolna. V letech 1767 a 1768 dorazila poutní procesí z Bikova, Bohosudova (!), Saudernitz (?), Malého Března, Svádova, Leschtin(?), Dubic, Zábrušan, Doksan, Lochočic, Habří, Teplic a Chomutova. Ve farní kronice stojí: Pan farář Kryštof Maier (1765-1775) se zvláště a přednostně věnoval pěstování mariánského kultu, přičemž se nemůže jeho třem předchůdcům nedostatek horlivosti vyčítat, neboť v minulosti  byly větší poutě znemožňovány  nepřízní doby, 7letou válkou (1756-63).
Josefínský zákaz poutí (1783) však do značné míry zastavil rozvoj poutního hnutí, přičemž však jej úplně nevymýtil, neboť na svátek Jména Panny Marie, sem přišla procesí z Obersedlitz(?) a Krammel(?). Velké organizované poutě byly tedy zastaveny, ale putování soukromé na mariánské svátky je dosud značné a pro budoucnost se stávají hlavním proudem poutníků do Trmic.
Připojený obrázek je mědirytinou "milostné Matky Boží ve městě Trmicích". Pochází z otisku měděné vyryté plakety, jež je uchovávána na faře, pochází z poloviny 18. stol., a dodnes je používána k tisku poutních obrázků.

        Škola 1703-65

V letech 1704-29 byl kantorem (učitel a vedoucí kostelního sboru) Tobias Anton Josef Teufel (ženatý s Annou ...). Jeho nehezké jméno (Teufel = ďábel) se však patrně odvozuje od jména "Christof" (lidově "Toffel"). Jemu stál na kostelním kúru po boku varhaník Christian August Kuehnel (varhaníkem již od r. 1687). Tento byl zároveň podřízeným učitelem v Trmicích, r. 1717 se pak stal řídícím učitelem v Tuchomyšli a v Roudníkách. Ačkoliv tímto postupem z Trmic odchází, nenechává místo varhaníka uprázdněné, nýbrž jej obětavě vykonává i nadále (tedy po již 30leté službě), s heslem "tak dlouho, jak to ještě bude Boží vůlí". Tento učitelský veterán měl v té době pro školu v Roudníkách po ruce též svého zástupce, či podřízeného učitele, Christofa Prosche.
Tohoto (CHr. Prosche) známe z listin uschovaných do věže kostela v Roudníkách r. 1717 (Moissl, kraj Ústí, 371). Zde se ukazuje (sepsal tyto listiny) jako originální, nadaný muž, s hlubokým smyslem pro dějiny. Zaznamenává zde nejen místní duchovní a světskou vrchnost (mezi kterou počítá hostinského a kováře Johanna Hansela z Roudník, který mezi vrchnost jistě nepatřil, ale patrně byl s načím učitelem spjat zvláštním přátelstvím), ale též ceny "milého" obilí: 1 Strich pšenice za 2 fl., 39 krejcarů, žita za 2 fl.,18 kr., ječmen za 2 fl., oves za 1 fl, 33 kr., hrách za 2 fl., čočka a vikev za stejně jako pšenice, či žito, Pinte (Mass) "milého" vína mezi 16 - 24 fl., kromě toho však také dokonce události ze světa. Tak např. vypráví, jak "Bohu díky" na den Panny Marie Sněžné r. 1716 byl na Turcích vítězně dobyt Peterwardein, přičemž byla Turkům ukořistěna jejich válečná pokladna, 126 kanónů, 83 praporů, atd., a jak generalissimovi vítězné bitvy padla do rukou harémová dáma tureckého velkovezíra, ověšená zlatem, stříbrem a drahokamy. Následně byla tato dáma pokřtěna na nové křesťanské jméno "Marie Vítězná".  Tuto poslední historickou poznámku z dějinných zápisů neznáme, nicméně nám ji zanechal řídící učitel z Roudník.
Kolem r. 1740 (neznámo kolik let dříve) vedl trmickou školu Johann Wenzel Prosch (příbuzný výše jmenovaného roudnického učitele). Dříve tento vedl školní výuku v Řehlovicích (byl ženatý s Annou Elisabethou ...). Pan učitel Prosch vytrval na svém místě plně činný až do r. 1777, a patrně ještě déle.
Jako důkaz důkladné snahy o udržování domova, kostela a školy, uveďme ještě Stephana Schenka, který se narodil 17. května 1726 v Tuchomyšli, r. 1735 vstoupil do cisterciáckého kláštera v Oseku (tomu kdysi Tuchomyšl patřila jako majetek), kde dosáhl vysokého věku 90 (-1) let a jako senior kláštera (nejstarší člen) odešel na věčný odpočinek 30. srpna 1815, zatímco Evropa parávě získala poražením Napoleona "Paříšským mírem" dlouho očekávaný klid zbraní.

        Zničení nejstaršího stadického Přemyslova památníku 1716
str.142 ...

str.156:

        Hrabě Friedrich Moriz Nostic, svobodný (neženatý), 1765-87

Již ke konci života svého nemocného starého otce (1762-65) zasahoval Friedrich Moriz Nostic do vlády v Trmicích. Otec mu podle poslední vůle ze září r. 1765 odkázal jako dědici trmické panství (společně s Dubicemi, Roudníky, Libochovany a Žernoseky). Saar u Duppau mělo též připadnout jemu. Avšak otec, až do své smrti velice pečlivý a ekonomicky myslící, přenechal toto jako dědici jeho bratru Franz Antonovi, jako jakousi odpočinkovou stanici pro cesty mezi Sokolovem a Prahou, přičemž našeho hraběte odškodnil sumou 80.000 fl. (odhadní cena byla 86.000 fl.). (Zde se dovídáme, že hraběcí cesta ze Sokolova do Prahy vedla přes karlovy Vary, Dupau (?Doupov), Saar, Maschau (?Maštov), Podersam, atd. Saar byl po 50 km. cesty prvním přenocovacím místem. Protože až do Prahy to bylo ještědalších 100 km, muselo se ještě jednou cestou nocovat, patrně v Reutsch). Otcovo přání ohledně Saaru však zůstalo pouze na papíře, a tento majetek (se4.654 Jochy rozlohy), po kterém se jmenovala prababička Marie Kateřina "ze Saar" (+1657), byl i nadále spojen s majetkem panství Trmice. Kromě toho dostal Friedrich Moriz ve Vídni 2 domy, nehledě na říšské hrabství Rieneck, které mu však patřilo společně s bratrem. Všechen ostatní majetek: majorát Řehlovice, Sokolov, pražský palác atd. připadl staršímu bratru Franz Antonovi.
1.října 1765 vstoupil Friedrich Moriz NOstic do trmického dědictví, přičemž přijal hold trmického měšťanstva. Tehdy měl nový, neženatý pán trmického panství 38 let. Zůstal svobodný patrně proto, že již od mladistvého věku se věnoval vojenskému stavu. Od r. 1759 zastával postavení vrchního jezdce (Reiter-Oberst) a generálního adjutanta, r. 1767 se stal majitelem kyrysnického regimentu velkovévody Leopolda a krátce nato byl jmenován polním maršálem-poručíkem jezdectva, r.1785 se stal generálem jezdectva a hejtmanem císařských trabantů(?) a císařské tělesné stráže (císař Josef II.). Celkově se těšil velikému uznání u dvora a byl s ním zároveň (tzn. s Marií Theresií a Josefem II.) neustále korespondenčně propojen, o čemž svědčí celý svazek dopisů v rodinného archivu. Mladého (tehdy 26 letého) mitregenta (Marie Theresie od r. 1764) Josefa II. doprovázel r. 1766 na jeho cestě Čechami a 21. června, v 16.00hod odpoledne jej společně s jeho urozeným doprovodem (kníže Clary, hrabě Dittrichstein, Colloredo a de Witte) uvítal v trmickém zámku. Císař sem přijel z Duchcova ... a Ústí, které navštívil téhož dne. Císařský doprovod jel v jakémsi uspořádání "omnibusu", tehdy nazývaném "buřt". Další směr císařovy cesty vedl do Teplic, kde však byl ohlášen až na následující den (ze vzpomínek faráře Majera). Podruhé, a sice 14. října 1778, navštívil císař Trmice, přičemž vyrazil brzy ráno z Werstadt (?Verneřice), projel Svádov a Ústí, krátce se zastavil v Trmicích a následně přenocoval v Hliňanech. Regent si tímto chtěl opakovaně důkladně prohlédnout místa, která Fridrich II. Pruský považoval za strategicky důležitá pro své válečné plány.
O válečných počinech Friedricha Morize v době Sedmileté války, nevíme zhola nic. Naproti tomu je zaznamenáno (Dr. Hallwich, Tuermitz II, 59), že jako polní maršál - poručík r. 1778 pomáhal generálovi Laudonovi při vyhnání Prusů z Čech.
V Trmicích hrabě samozřejmě pobýval mnohem řidčeji  (např. 30. listopadu 1768) než v Praze a Vídni. Pro svůj pobyt v Praze, si koupil 17. prosince 1766 knížecí palác Piccolominiho u příkopu Nového města. Od změny majitele se tento palác nazývá Nostickým (čís.2). Ve Vídni 15. května 1773 Friedrich Moriz prosadil žádost trmického měšťanstva k císařovně Marii Theresii o umožnění 2 ročních trhů. Od tohoto data až do 19. září 1784 je s městem v korespondenčním styku, nehledě na vyřizování mnohých obchodních záležitostí se svým trmickým hospodářckým radou (= úřední hejtman) Weidelem. (Před r. 1768 jím byl Fr.W. John, po r. 1768 Christof Langer, po r. 1771Josef Swietzeny, jako ředitelé domény).  Hrabě jednal se všemi měšťany stejně vstřícně, nerozděloval starousedlíky a nově přistěhovalé, stejně tak projevoval společenskou náklonnost všem svým poddaným, pročež sedlácká revolta z r. 1775 v Trmicích nenašla žádnou živnou půdu. Též zrušení nevolnictví v r. 1784 zde proběhlo hladce bez nepokojů. Díky jeho zásluhám v hladových letech 1790-91, byl v novinách ("Noviny hlavní pošty") pojmenován "dobrodincem Čech".
Hrabě Fr.Moriz byl též mezi svými rodinnými příslušníky výjimkou ve svém svobodném postoji vůči svému majetku. 2.listopadu r. 1787 totiž odstoupil svá vlastnická práva ve prospěch svého bratra Franze Antona. Jen si ponechal doživotní rentu placenou z darovaného majetku, ve výši asi 10.000 fl. ročně. K tomu si ještě vyhradil právo plné dispozice a využívání svého pražského paláce.
Jedním z jeho posledních činů v Trmicích jako jeho patronátu, bylo jmenování nového faráře pro Stebno, který již od té doby sídlil v samotné obci (Stebno). Stalo se tak 1. března 1787 a nový farář, který přišel ze Saaru, kde působil jako kaplan, se jmenoval Josef Krebs. Udivující je, že hrabě r. 1791 přikoupil k nostickému panství Předlice, neboť byl známý svým malým zájmem o ekonomiku a stejně tak o manželství, kde by mohl zplodit dědice svých majetků. Stalo se tak ale s jistou prozíravostí, neboť trmické panství tak bylo geograficky zaokrouhleno.
V ohledu na dědickou posloupnost Trmic se udál nezvyklý případ: zatímco bývalý majitel panství ještě žil, změnily Trmice dvakrát svého majitele, neboť po bratrově smrti (1794) se ujal dědictví synovec našeho hraběte.
Stejně tak jako Marie Theresie (+1780) a Josef II. (+1790), držely v úctě a přátelství válečníka Fr. Morize i císař Leopold II. (+1792) a Franz II. Poslední (Franz II.) jej učinil císařským tajným radou a podle vzoru starořeckých hrdinů jej pasoval na rytíře Zlatého rouna, později (1796) jej ještě povýšil na polního maršála a dvorního předsedy válečné rady.
R. 1777 se náš hrdina mohl cítit ještě relativně mladým, neboť tehdy ještě žila jeho matka Katharina Elisabeth, roz Schoenbornová. O deset let později, kdy vládl Josef II., byl touto vládou unavený (znechucený?), stáhl se do pozadí a po smrti svého bratra Franz Antona (1794) stále více pociťoval křehkost a pomíjivost všeho pozemského a zanedlouho, 19. listopadu 1796, zemřel ve svém vídeňském paláci. Augustus, římský zlatý, božský a okázalý císař (+15 po Kr.) zvolal po svých hořkých životních zkušenostech ve svém stáří: "Kéž bych zůstal svobodný (neženatý) a zemřel beze jména (neznámý)!" (Suetonius, Augustus, 65). Hrabě Friedrich Moriz sice zemřel svobodný, nicméně ne beze jména.
(str. 160)
...
str 173:

        Muž z Izraele 1771

V každé zaslíbené zemi nalézáme roztroušené židovské obyvatele. Stejně tak je tomu v kraji Bělé. Veliké starobylosti  požívají Židé v Teplicích a Horní Krupce. Možná, že oněmi starobylými Židy v Krupce byli míněni pouze figury (sochy) na Svatých Schodech. Tepličtí Židé jsou však skuteční živí potomci dětí Judee. To dokazuje mimo jiné malý případ vypůjčení peněz, který je zanesený v drážďanském archívu: zde si 26. dubna 1415 vypůjčil jistý šlechtic Wenzel von Janegg od teplického Žida Michaela 1 Schock pražské měny, za což platil týdně daň ve výši 1 groše, což za celý rok dělá zhruba 100% celé půjčky. Ústečtí, ačkoli až do r. 1848 zde žádní Židé nežili, sami chtěli r. 1443 použít "využití" Židů, neboť dlužili mnoho peněz trmickému pánu Hansovi z Mansdorfu, jemuž těžko a se zpožděním spláceli a tak mu poradili, aby se v krajním případě obrátil na "firmu Israel" (str.36). Tehdy, až do r. 1781, byli Židé jako "komorní služebníci krlovství Českého", podřízení výjimečným zákonům: nesměli svůj majetek pronajímat, ani nový kupovat (pozemky), nesměli vlastnit žádné domy, kromě ghett v určitých mětech, museli na veřejnosti nosit žluté rukávy, stejně tak žlutý klobouk, aby byli vždy hned poznatelní, atd.
Císařovna Marie Theresie měla v úmyslu Čechy vyčistit od Židů, přičemž ještě r. 1781 radili čeští státníci císaři Josefovi II., podobně jako dnešní sionisté, aby všechny potomky Sema vysídlil a nahnal do Uher, a sice do temešvárského Banátu. Ale tito lidé měli ochranu shora, takže Marie Theresie stáhla zpět svůj plán vyhnání Židů a císař Josef II. emancipoval r. 1781 Židovstvo v celém Rakousku. Zdá se, že do Trmic přišli Židé kol. r. 1745, kdy se jim stal starý domov v Teplicích a Praze nejistým, přičemž zde nalezli útočiště hlavně za panování Franze Wenzela Nostice. Od té doby žijí Židé v Trmicích (dnes je jich zde 21), v Tuchomyšli (dnes 6), Stebně (dnes 3), Dubicích (dnes zde nežije žádný Žid), Libochovanech (dnes 4), Viklicích (dnes 3), atd. Známou židovskou osobností žijící v polovině 18. stol. v Trmicích, byl Joachim Salomon, u něhož jako služebný pracoval nově příchozí Žid Jakob Chaim. V roce 1757 se "naši lidé" již cítili jako korporace, či židovstvo (národ), přičemž deklarovali válečné škody na jejich majetcích, způsobené nepřáttelskými Prusy, v pozoruhodné výši sumy - doslova: tisíc a pět rýnských guldenů.
R. 1791 byl ochuzen trmický kmen Izraele o jednoho svého příslušníka: výše jmenovaný Jakob Chaim se rozhodl, že se stane křesťanem. Pan farář Majer jej vyučoval v katechismu a 12. září dostal biskupské zplnomosnění k jeho pokřtění. Jakob Chaim přijal křesťanské jméno Franz Anton Gottlieb a v neděli 22. září byl pokřtěn za podpory a svědectví následujících vážených kmotrů: důchodového mistra Antona Kellermanna, kastnera Josefa Ludwiga Boehma, hlídače zámku Franze Schoedera, písaře Franze Haschela, řehlovického sládka Wenzela Neumanna, a těchto dam: farní hospodyně Rosalie Hildesbergerové (příbuzná faráře Majera) a manželky trmického sládka Barbary Hautschelové.
Z toho, že mezi svědky křtu pocházelo vícero lidí z panského úřednictva, lze usuzovat, že náš novokřtěnec stál s úředníky města v těsnějším kontaktu. Skutečně již r. 1717 jistý Franz Johann Kain (Chaim?) byl zámeckým úředníkem, a možná již tehdy členem pokřesťanštělé rodiny našeho novokřtěnce.
.....
str.221:

        Albert Nostic, čestný starosta Trmic, 1839-71

Ještě za života svého otce Johanna (1839) nastoupil k vládě panství trmického Albert Nostic. Když mu bylo 21 let (1829), stal se mladý hrabě císařsko-královským pražským úředníkem, ve svém postavení postupoval až se stal správcem Trmic. Brzy se ukázalo, že má zvláštní zájem o zemědělský život. A tak již následující podzim svého prvního roku vlády zorganizoval v Trmicích dožínkovou slavnost (průběh slavnosti je krátce popsán ve zvláštním, k tomu vydaném, listě). R. 1838 jej nalézáme jako presidenta na špici vlastenecké ekonomické společnosti. V letech 1842-61 se starostlivě pro dobro naší české země zajímal o vyloučení země (z Rakouska?). Velmi dobře poznal, jak je důležitá stavba železnice skrze uhelnou pánev z Ústí do Teplic. Velmi rychle se r. 1856 postavil do čela akciové společnosti, založené pro stavbu této železnice. Hrabě Albert Nostic byl a zůstal presidentem A.-T. E. (železniční spol.?) v letech 1856-70. Také Zakládací konsorcium B.N.-B. (boehmische /česká/ Nordbahn /severní železniční síť/ Praha-Georgswalde-Varnsdorf, jež v naší době přešla pod režii státu) podléhala tehdy hraběti Albertovi. Mezi lety 1861-63 zastával postavení hlavního polního maršála Čech, k čemuž mu císař Franz Josef I. připojil ještě čestné postavení c.k. tajného rady. Částečně duchovní řád Johanitů jej jmenoval čestným rytířem. Praha soutěžila s Trmicemi, aby hraběte učinila svým měšťanem. Praha jej r. 1861 prohlásila za čestného občana, Trmice jej následně na léta 1864-67 prohlásila za svého starostu.
Náš pán, který byl tolik žádaný jak od císaře, tak od království, města a země, teprve 24. února 1862 nalezl čas ke vdavkám. Vzal si Adéli, rozenou baronku von Puteani, od r. 1848 ovdovělou hraběnku Schweerts-Spork. Ještě v den své svatby spěchal nový manželský pár do Trmic, kde byl slavnostně přivítán trmickým měšťanstvem. Šťastní novomanželé věnovali 200 fl. chudým, a 600 fl. do fondu na zušlechtění města. Jejich excelence hrabě a hraběnka pobývali v Trmicích mnohem častěji než mnozí jejich předkové, především každé léto zde prožívali celé. V létě r. 1863 s sebou přivezli i malou princezničku Marii Antonii Gabrielu. Že se hrabě skutečně vážně zabýval tím, aby se v Trmicích cítil oppravdu jako doma, vyplývá především z jeho projektu výstavby nového zámku. Vídeňský architekt Ferstl načrtl r. 1856 plány, podle kterých byl celý zámek společně s přilehlými budovami během 8 let zbudován. 18. června r. 1864 se konalo slavnostní posvěcení a zároveň osídlení zámku. O velikosti ducha našeho hraběte, bývalého presidenta vlastenecké ekonomické společnosti, vypovídá jeho velkorysá činnost v Trmicích: od r. 1841 stále se rozšiřující využití hraběcího uhelného dolu, v r. 1850 zřízení cukrovaru, atd. Jeho náboženské nasazení se ukázalo v plánu založit pečovatelský dům pro opuštěné děti. Ostatně i jeho bývalý vychovatel, farář G. Huegel, byl často svědkem jeho zbožnosti a štědrosti vůči církvi. Podobnou zkušenost učinili i následující faráři Ed. Heinrich a Karl Hirsche.
Jeho excelence Hrabě Albert Nostic zemřel 25. ledna 1871 v Praze bez mužských potomků. Byl jistě jedním z nejlidovějších šlechticů, kteří již po celá staletí v Trmicích vládli. Městské obyvatelstvo vyslovuje vlastně jeho jméno znovu a znovu, když totiž nechalo po jeho křestním jménu pojmenovat hlavní silnici Trmic (ulice hraběte Alberta).
Vdova Adéla, urozená manželka zemřelého hraběte Alberta, donátorka nového kláštera a podporovatelka výstavby kostela, dosáhla věku 81 let a zemřela na zámku v Průhonicích 28. listopadu 1904. Podle jejího přání byla pochována v trojlodní kryptě benediktynského kostela sv. Gabriela v Praze na Smíchově. Zde je též na přednostním místě pochována její dcera z prvního manželství, Gabriela, baronka Schweerts-Spork, která svůj nedlouhý život 37 let věnovala zbožnosti a dobročinnosti a veškerý svůj majetek darovala na založení kláštera. Její den úmrtí (18 února 1884) připomíná vzkvétající klášter každý rok stejně tak horlivě, jako její svátek, který je zvěčněn v patrociniu kostela (Gabriel).

        Faráři v letech 1839-71

První desetiletí patronátu hraběte Alberta Nostice byl v Trmicích farářem již výše jmenovaný G. Huegel. 1. srpna 1849 je sem jmenován velebný pán Eduard Heinrich, rodák z Krupky. Působil v Trmicích 7 let a skončil 3. března 1856. Kdyby žil déle, jistě by dosáhl z hodnosti sekretáře, kterou zastával, postavení biskupského vikáře.
Ke konci května 1856 nastoupil na zdejší farní místo Karl Borr. Hirsche. Jeho domovinou byl Braunau. Při jeho narození se psal rok 1814 a při kněžském svěcení 1837. Jako vyznamenání faráře i města, mu bylo kromě jmenování sekretářem, udělen i titul děkana. Starší generace jistě ještě pamatuje jeho působení i jeho úmrtí 8. srpna 1874.

        Stavební zásahy do budov kostelů 1839-71

V tomto období, kdy jen malé úpravy mohly pramálo vylepšit budovu kostela, se opravdu v tomto ohledu dělo jen nepatrně. Vnitřek kostela byl r. 1857 vybílen vápnem. Starý umíráček, který již zvonil od r. 1701 k loučení se zemřelými (str.112), si sám sobě též zazvonil na svůj zhasínající život a byl r. 1855 obnoven zvonařem Schoenfeldem z Litoměřic. Dodnes tento nový umíráček plní své povolání "clangens, mortuos plangens" ("naříkajíc, mrtvé oplákávajíc") při pohřebním naříkání.
Filiálnímu kostelu v Roudníkách věoval hottowitzký správce panského statku Fr. Feuerstein r. 1859 dva červené církevní prapory. Většího rozsahu bylo zhotovení nového kostelního stropu ze slámy a omítky. Fried. Bernau (Studien u. Mat. z. Gesch., 127) toto samozřejmě považuje za špatný zásah, neboť starší dřevěný kazetový vzácně vymalovaný strob byl rozebrán a rozprodán jako palivové dříví. Vina ale nepadá na faráře (Hirsche), ale na komisi stavebního povolení, na jejímž rozhodnutí se podílel též c.k. krajský úřad, který ještě tímto ubohým způsobem (rozprodání na palivo) chtěl na věci vydělat. Jeden truhlář zachránil alespoň 2 kazetové části stropu a usadil je, ačkoli již značně poničené, do výplní kostelních dveří. Zároveň s tímto byly renovovány (namalování) oltář a kazatelna, za což Roudníky společně s Viklicemi zaplatily buergsteinerskému malíři Wenzelovi Maxovi 250 fl. 25. září 1859 (3 měsíce po bitvě u Solferina) byl nový interiér kostela posvěcen panem vikářem Schleinem z Gartitz.
Tuchomyšl dostala r. 1858 nový malý zvon, obnovený litoměřickým zvonařem  Fr. Heroldem, neboť ten starý se stářím rozpadl.
Lochočice byly obšťastněny dvěmi kapličkami, jednou na kopci, druhou dole v údolí. Protože místní obec r. 1858 prodala vrch Jedovinu za 1717 fl. 34 kr. hraběti Friedrichovi z Westfalen, čímž připadla k Chlumci, změnila též kaple sv. Jana svého pána. Jako náhradu za svého ztraceného patrona, sv. Předchůdce Páně, zasvětili lochočičtí, za získané peníze nově vystavěnou křehkou kapli, Nalezení sv. Kříže Kristova. ...

...

str. 237:

        Hraběnka Marie Antonie Gabriela Nosticová Sylva Tarouca od r. 1871

Po svém zesnulém otci hraběti Albertovi Nosticovi se podle diecézního stává patronátní paní Českého Bukova, Libochovan, Prackovic, Stebna, Řehlovic a Trmic Illistrissima Domina Maria Antonia Comitissa de Sylva Tarouca ("Nejvznešenější paní Marie Antonie hraběnka Sylva Tarouca"). Narodila se 31. ledna 1863. Vdala se 15. června 1885 za pána hraběte Arnošta Emanuela Sylva Tarouca, narozeného 3. ledna 1860.
Otec hraběte Sylva, August Alexandr, majitel panství v Čech (v okrese Oloumouc na Moravě), měl kromě hraběcího titulu Tarouca ještě čestný titul Vévoda ("Duc") Tellez da Sylva, markýz Strevi a hrabě Sanfré v Portugalsku. Ve své zemi se jejich rod proslavil jako královský v království Leon, se svým erbem červeného lva v bílém poli. Vystupovali v dávných dějinách též jako bojovníci proti Maurům na straně slavného "campeadore" (hrdiny) a básníka Cida (+1099). Jejich rodný zámek Sylva (též Silva) leží na severní hranici Portugalska na řece Minho (Minno), mezi městy Villa nueva de Cerveyra a Valencia de Minno. Odtud se v 18. stol.  jeden z nich dostal jako vyslanec do Vídně, kde zařídil, že jeho syn Emanuel (narozen 1696 v Lisabonu a + 1771 ve Vídni) vstoupil do veřejných císařských služeb, stal se důvěrným rádcem císařovny Marie Teresie a zároveň zakladatelem rakouské větve Sylva.
Tothoto téměř zcela zapomenutého státníka uctil veřejnou vzpomínkou až Dr. Th. Krajan v almanachu  Císařské všdecké akademie r. 1859. Základní údaje o této rodině nabízí dílo Františka hraběte Sylva Tarouca - "Rod Sylva v Rakousku", vydáno 1899 ve Vídni (nakladatelství Frick), obohaceno 11 tisky fotografií a 1 velikou barevnou reprodukcí. Velkolepý barevný chromovaný obraz znázorňuje heraldický (erb) okrasný výjev. Výjimečným způsobem nemohlo toto dílo být k shlédnutí ani v Trmicích na zámku, ani v pražském Nostickém paláci. (V tomtéž roce se pokusil pán hrabě Arnošt Sylva Tarouca, vládnoucí toho času v Hliňanech a Řehlovicích, o literární dílo v oboru, jež napovídá jeho samotné jméno /sylva = les/. Jedná se o myslivost. Jméno knihy "Čistě hajný, ne lovec", byla vydána s mnohými interními ilustracemi v Berlíně r. 1899. Jinou oblast výzkumu si vybral v poslední době příslušník tohoto rodu F.J. hrabě Sylva (je to onen shora zmíněný rodinný historik), jenž psal přednostně o gymnasiální výuce (vydáno v Grazu - Štýrsko). - Na poli literatury z lesního prostředí známe též jednoho dosud žijícího potomka šlechty z Muehlen (viz str. 51). Tentýž (F. Muehlen) vydal r. 1873 v Berlíně "Úvod k rozumnému využívání lesního zavlažování", jež je ilustrováno 26 dřevořezbami.) A přeci je tento originální  dějin znalý autor bratrem hraběte Arnošta Emanuela.
Podle této knihy má posledně jmenovaný tři mužské a stejně tolik ženských potomků: Josef, František, Amadeus, Marie, Gisela a Anna. Amadeus nese jméno jednoho svatého či blahoslaveného (sv. Amadeo de Sylva, reformovaný františkán +1482) z vlastní rodiny. Chybí ještě Beatrice, zkladatelka řádu, neboť to je též svatá, či blahoslavená tohto jména a rodiny (+1490).
Období jejich patronátu je na církevním poli díky založení kláštera a stavby kostela (jak bude následně podrobněji vylíčeno), velice významné.

         Faráři v nedávné minulosti od 1875 dodnes

Po děkanovi Hirschovi, zemřelém v létě r. 1874, vedl farnost dočasně jeho kaplan Ferdinand Kasper. Tento kněz, který ještě dnes žije v čerstvých vzpomínkách místních lidí, se narodil v Hainspacher, v letech 1867-75 působil v Trmicích, dnes je děkanem v Laucha. Vynikal horlivostí, vynikající výřečností jak na kazatelně, tak ve společenském životě, měl rád humor a byl vtipný, čímž si získával přízeň lidí, s kterými se setkával. Po jeho působení v Trmicích získal farnost Praskowitz, odkud přišel:
Michael K. Fehrer, nar. 1818 v Tschausch, dříve farář v České Pockau, následně v Praskowitz a 21. ledna 1875 do 15. října 1884 byl osobním děkanem v Trmicích. Podagra jej přiměla k tomu, aby rezignoval na své dosavadní postavení a aby se stáhl do Mostu, místa blízkého jeho rodné obce. Jeho místní náhrobní kámen zvěstuje, že 15. dubna 1893 změnil své místo posledního odpočinku.
Osobní děkan Wenzel Kuehnel, nar. 1824 v Czalowitz, spravoval trmickou farnost jen půldruhého roku (28.01.1885-24.08.1886). Dříve byl farářem ve Stebně, přičemž získal čestné občanství ve Chvalově. Událo se to takto: Chvalov již od pradávna trpěl příslovečným nedostatkem vody. Pan farář Kuehnel pomohl v této nouzi nalezením blízkého vodního pramene. Jméno svého dobrodince zvěčnili Chvalovští na dvoumetrovém mramorovém pomníku, který vztyčili na návsi r. 1872.
Čestnému občanství se těšil zvláštním způsobem trmický beneficiát Anton Kliemt, nar.r. 1826 v Schanda. Obce Leukersdorf, Muenchen, Spansdorf, Slavisch, Boehm.-Pockau, Klein-Tschochau, Luschwitz a Leissen se přímo předháněly, aby jej získaly jako čestného občana. Tyto pocty se zakládaly na jeho rozvinuté činnosti v oblasti jurisdické a komunální, když byl ještě farářem v Leukersdorfu. Na základě těchto zásluh, mu bylo z vyšších míst uděleno vyznamenání zlatého korunovaného záslužného kříže r.1891. Církevní úřady udělily tomuto zasloužilému pánu titul osobního děkana a ktomu jej jmenovaly biskupským vikářem. Trmice vlastnily tohoto vynikajícího muže od 30.12.1886 až do jeho smrti 12.02.1894.
Od r. 1894 se na tomto místě nalézá Josef Bertig z Koenigswaldu. Hned po svěcení r.1869 započal svou kněžskou činnost v Trmicích , kde působil po boku děkana K. Hirsche a M. Fehrera, následně byl ustanoven farářem v Řehlovicích a po smrti pana vikáře Kliemta nastoupil do Trmic. Jeho iniciativou též vznikla tato publikace.

        Stavba věže a celková renovace kostela z r. 1898

Vydavatel má slovo - vypráví nám:
Nemožnost pouhého vylepšení. Poslední za zmínku stojící renovace starého kostela se udála r. 1876 za pana děkana Fehrera. Kostel byl nově vymalován, většina kostelních lavic byla vyměněna za nové, které byly položeny na novou dřevěnou podložku, oltáře byly nově natřeny a okna byla renovována. Vše dohromady stálo 997 florénů a 36 krejcarů, z čehož bylo 580 fl. a 30 kr. vybráno formou sbírky. Od té doby se udála již občasná malá vylepšení. V r. 1893 byly činěny přípravy na přestavbu varhan, nicméně samotný zásah byl nedokonalý a značně nepovedený.
Na podzim  r. 1897 věnoval na základě zbožného slibu Johann Julius Schuesterl, majitel domu v Trmicích č.67, našemu farnímu kostelu sochu lurdské madony, která byla 8.12. 1897 posvěcena a následně instalována na boční oltář sv Josefa.Při příležitosti posvěcení sochy byla pronesena promluva, při které byla tato socha označena za téměř jedinou ozdobu kostela. Obecně byl vnitřní i vnější stav budovy kostela velice neuspokojivý a nehodný našeho krásného města. Okolnosti nás tedy nutily k celkovému zlepšení stavu kostela, přičemž tato myšlenka byla též podporována z příslušných kruhů.
Příprava stavby. Při oslavách velikonoc r. 1898 byl vyhotoven nárys plánu přestavby, který byl připevněn k prohlédnutí na hlavní vchod Božího domu.
Byla započata jednání o stavbě, začaly se scházet k této příležitosti různé komise. Jednání byla obětavě a štědře podporována ctihodným patronem kostela Jeho Excelencí Ernstem hrabětem Sylva Tarouca a jeho manželkou  Marií Antonií, rozenou říšskou hraběnkou Nostic-Rieneck. Velice účinně a ochotně též pomáhali farníci, aby bylo dosaženo vytouženého cíle. Plán rekonstrukce kostela navrhl pan Georg Stibral, ředitel c.k. Umělecké školy v Praze. Předběžný výpočet nákladů byl vyčíslen  na 28.754 fl. a 45 kr. Tento obnos měl být pokryt z prodeje určitého církevního majetku prostřednictvím konkurzu, přičemž však  hlavní patron kostela se zavázal k pokrytí nákladů na materiál a řemeslnou práci. ...(?)
Celý podnik se však neobešel bez námitek a těžkostí. Především farníci z filiálních obcí vznesly námitky proti vyměření podílu poskytnutých financí, který byl relativně stejně závazný pro ně jako pro farníky domácí. Mají přeci své vlastní filiální kostely, které si musí financovat sami. Hlavní patronátní pán (paní) kostela převzal tak velkoryse finanční závazky filiálních obcí z 90% na sebe. Postoupení obecního pozemku ke stavbě věže,se též neobešlo bez nesnází. (Od založení kostela se kolem něj rozprostíral hřbitov. Kdy byl přeložen za město, zůstává nejasné. Možná již po stavbě dosavadní budovy kostela v r. 1615, v každém případě je nový hřbitov doložen nejpozději r. 1664, kdy byl kostelní dvůr srovnán a spojen s tržním náměstím. Z toho vyplývá, že bezprostřední okolí kostela muselo původně patřit církvi.)
Dále zastupitelstvo okresu z důvodu uvolnění komunikace žádalo, aby stará sakristie na severní straně presbytáře byla stržena a přenesena na stranu jižní. 16.06.1898 byla konečně vydána povolení k započení stavby,a stavba byla úřady svěřena staviteli panu Herrmannovi Goebelovi a zednickému mistru Vincencovi Berndovi (oba z Trmic)  a byla jim poskytnuta částka 23.990 fl.
Stržení staré a výstavba nové věže
28.06.1898 byly započaty demoliční práce a již 03.08. byl položen základní kámen ke stavbě nové věže. Počasí stavbě přálo a tak růst nové věže pokračoval rychle, takže již 29.09. byla věž ve své hrubé stavbě hotová, takže na vrchol střechy věže mohl být upevněn věžní kříž, zhotovený zámečním mistrem Francem Perníčkem z Trmic. Výška zdiva věže s cimbuřím je 24m. Odsud až ke špičce kovaného kříže je to dalších 18m, dohromady tedy 42m. Věžní kříž se tyčí 3,5m nad měděnou věžní kupolí. Oválná kupole na vrcholu špice střechy věže byla zhotovena kovářem mědi panem Hermannem Mauretterem z Ústí a má průměr 42 na 48cm. Byla do ní vložena zaletovaná cínová truhla, v níž je uložen pamětní spis od faráře Bertiga, jenž zde stručně popisuje průběh stavby. Také je zde uložen jmenný seznam duchovních a světských autorit této doby, dále filiální církevní obce společně s počtem obyvatel, jmény představených těchto obcí, místní úředníci a jiní funkcionáři, dále různé spolky dotčených obcí s daty jejich založení a počtem členů, dále nynější ceny obilí a plodin. Zvláštní list pak obsahuje seznam lidí, kteří se aktivně účastnili stavby. Nakonec byly do truhly uloženy různé místní noviny.
Úprava vnitřku kostela
Zároveň s vnější stavbou musely být též provedeny restaurační a renovační práce uvnitř kostela. Byly rozebrány varhany a hudební kůr na straně kostela byl stržen. Přitom byly odkryty dvě hrobky, v nichž kromě kostí byl nalezen též malý dvojitý kříž (5cm veliký měděný křížek s 2ma příčnými rameny, který byl vnášen na pásce do hrobek, je tzv. Zachariášův kříž, který byl údajně uveden papežem Zachariášem (741-752) a byl později používán především při morových nákazách. Náš křížek nese nápis: Domine, memento mei, což jsou svatá slova Písma (Lk 23,42), která zvolal obrácený zločinec spoluukřižovaný s Kristem. Písmo odkazuje k 17., příp. 18. stol., pravděpodobně na morová léta 1681, či 1713.)
O nalezené hrobce Margarety von Muehlen (+1613), bylo již pojednáno (srov. str. 42). Aby se mohl vyzdobit vnitřek kostela, byla farářem vyhlášena finanční sbírka mezi farníky. Po vyhlášení sbírky procházel farář milým způsobem Trmicemi dům od domu. Byl při tom doprovázen vždy jedním z městských radních (Josef Grosse, Vinzenz Nitsch, Vinzenz Bernd, Franz Mieke, Josef Massner, Emanuel Kriesch a vrchní učitel Gustav Moissl). Ve filiálních obcích jej doprovázeli: v Koštově představený obce Franz Rotsch, v Augiessl Anton Hauf a v Hottowies Franz Matzner. S ochotným srdcem věnovali farníci své peníze ku zkrášlení vnitřku kostela v té míře, že výsledek sbírky (včetně darů mimofarních dobrodinců) čítal bezmála 1.600 fl. Jména dobrodinců jsou k trvalé památce zanesena do zvláštní knihy. A tímto jim je vyjádřena ještě jednou srdečný dík.
Brzy po velikonocích 1899 se pokračovalo v práci. Celý kostel dostal novou omítku. Na náklady města byly zhotoveny věžní hodiny firmou Franz Tietze z Mostu v nákladu 510 fl. Sakristie byla přeložena ze severní na jižní stranu. Tato úprava se vykonala na žádost města v zájmu rozšíření silnice probíhající po severní straně kostela. Urozený pan hrabě věnoval na přeložení sakristie 500 fl. Uvnitř kostela byl vyměněn dosud nehezký slaměný strop stylovou, tzv. Rabitz klenbou, nová olověná okna zasazena do nového ocelového rámu firmou Karl Melzer z Langenau, dále byly stěny a strop vymalovány dekoračními motivy, prostě, ale líbivě, dekoračním malířem Rudolfem Rzihovským z Prahy. Nakonec byly znovu renovovány poškozené kostelní lavice, byly též nově natřeny

str. 247:
Ke znovuvysvěcení kostela došlo 1. října. Posvěcení vykonal velevážený pan vikář Franz Wolf z Koenigswaldu, za asistence farního duchovenstva. Náš pan farář kázal, vikář byl hlavním celebrantem. Věřících se sešlo ve velice požehnaném počtu, přičemž ocenili velice zdařenou renovaci kostela radostným potleskem.
Dodatečné úpravy. Na začátku roku 1900 uspořádaly ženy a slečny města vlastní iniciativou mezi sebou novou finanční sbírku, z jejíž výnosu pořídily pro kostel novou sochu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova od firmy Christian Mahlknecht z St. Ulrich-Groeden v Tirolách. Nová socha je stála 60 fl. Na svátek Zvěstování Panny Marie 25. března 1900, v 17.00hod v podvečer, byla socha za nezvykle vysoké účasti věřících posvěcena a umístěna na boční oltář sv. Václava.
Dále byl za tzv. sbírku firmy A.T.Frenzel ze Steinschoenau, která vynesla 110 fl., koupen nový veliký lustr, jenž byl následně v prvních dnech Svatého týdne instalován zavěšením do kostela.
Ještě je potřeba zmínit, že téhož roku (1900) bylo hlavní náměstí Trmic, na němž stojí kostel, nově vydlážděno, přičemž byla socha sv. Jana Nepomuckého, dosud stojící na rohu domu čís. 65, z důvodu uvolnění komunikace pro provoz, přemístěna k zadní straně kostela (východ presbytáře).
Okolní stavební úpravy kostelů a kaplí po r. 1870.
Ve filiální obci Schoenfeld, obdržel patron obce sv. Martin nový obraz své busty. K jeho poctě též nyní zní každou třetí neděli při bohoslužbách nové varhany, pořízené r. 1882 za 1300 fl., jež zhotovil Fr. Eisenhut z Prahy. Postarší manželský pár Josef a Františka Parthonovi, se těší z toho, že mohou ve svém pokročilém věku přispět ke zkrášlení kostela. R. 1897 tak nechali na své náklady nově natřít jak oltář, tak presbytární mřížku, kazatelnu a zpovědnici. K tomu nechali pro kostel zhotovit nové dva prapory a sochu Matky Boží.
Též kostel v Roudníkách nezůstal stát stranou. R. 1878 byl nově omítnut a jeho střecha věže byla obnovena. Když byla při těchto pracích odňata kupole z vrcholu věže, byl v ní nalezen dokument z r. 1716 (viz str. 136 a 141). Ignaz Schmaeche napsal o tomto zajímavém objevu důkladnou zprávu. Stejný I.S., bydlící ve Viklicích čís. 31, věnoval pro Roudnický kostel sochu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, která byla umístěna na horní stěnu lodi kostela. R. 1906 byl kostel znovu zcela nově omítnut, byla obnovena střešní krytina a částečně byla obnovena kostelní okna.
Kaple v Hottowies byla zbudována na náklady obce r. 1893. R. 1895 byla kaple církevní vrchností potvrzena za místo, kde mohou být mše svaté.
Koštov společně s Angiessel též obnovily svou kapli sv. Josefa r. 1897. Renovace byla ukončena v polovině července, znovuvysvěcení obnovené kaple pak proběhlo 18. července.

        Církevní fond a hřbitov

Při přestavbě kostela (str.241) se ukázalo, že kostel sám nemá nadále žádné finance k dispozici. Přitom jeho kapitál byl vyčíslen koncem roku 1907 na 22.640 Korun a 53 haléřů, z čehož ročně plynuly do dispoziční kasy 900 koruny. 700 korun ale musí být ročně vydáno na účely nadační, zbývá tedy ročně pouhých 200 korun. Z toho jasně vyplývá, aniž bychom použili účetní knihu Adama Riese, že takto nízký obnos nemůže na celoroční údržbu městského kostela. Příznivěji si vedou kostelní finance Schoenfeldu, které jsou ve výši 25.429 korun (z čehož je potřeba odečíst pouhých 1.123 korun jako peníze nadační), roudnický kostel je na tom však ještě hůře, neboť má k dispozici nízký kapitál 6.062 korun, z čehož je třeba ještě odečíst 1.257 korun na nadační účely. Tento kostel musí být každý rok dotován svým patronem.
Zmínka o starém hřbitově již byla učiněna (str.6 a 242). Rozloha hřbitova nového, ležícího za obcí, činil původně puhých 1000m2. To však ještě stačilo v r. 1830, kdy Trmice čítaly pouhých 650 duší, přičemž průměrná úmrtnost byla (za rok) 24 osob. V r. 1853 byl hřbitov rozšířen o 400m2. Od té doby byl hřbitov pravidelně rozšiřován s narůstajícím počtem obyvatel. V r. 1868 byl hřbitov rozšířen na dvojnásobek, přičemž již dosáhl rozlohy 2.850m2. V tom samém roce byla zbudována též hřbitovní kaple. V té době dosáhla průměrná roční úmrtnost ze 2.500 obyvatel výše 90 zemřelých. Proto byl hřbitov znovu rozšířen o celých 3.856m2. Zároveň se připravovala stavba hřbitovní haly. Posvěcení nového hřbitovního prostoru se uskutečnilo 24. listopadu 1889. V nynější době se připravuje opětné rozšíření hřbitova o dalších 4.316m2. Při této příležitosti bude nahřbitově zřízeno i ubytování pro hrobníka, aby mohl být dnem i nocí na svém pracovišti. Tak dosáhne hřbitov velikosti větší než 1ha - 11.022m2. To však je zcela přirozené při neustálém růstu počtu obyvatel města, který r. 1908 dosáhl 5.728 důší, přičemž průměrný počet úmrtí za rok stoupl na počet 200 zemřelých.

        Klášter 1871

Hlavní období větších klášterních zakládání v čechách bylo v době 12. a 13. stol. Od té doby již docházelo k novým založením jen ojediněle. Císař Josef v době své vlády klášterní život decimoval na zlomek svého původního rozsahu. Následně však od poloviny 19. do 20. stol opět zažíváme novou vlnu zakládání klášterů, i když pouze menších.
Též Jeho excelence hrabě Albert Nostic se k zakládání klášterů aktivně připojil. Jeho stavební plán se však uskutečnil až po jeho smrti 25. ledna 1871, avšak v tomtéž roce. Jeho dřívější plán uvedla ve skutek jeho ovdovělá manželka hraběnka Adéla Nosticová, rozená svobodná paní z Puteani, na realizaci projektu vynaložila 19.500 fl.
9. října 1871 se uskutečnilo posvěcení základního kamene a parcely, na níž měl klášter stát, za bezmála 1 rok byla již vysvěcena hotová stavba 6. října 1872. KLášter dostal konkrétní zaměření: péče o malé děti (jesle) a dívčí řemeslná škola. Byl předán do péče sestrám kongregace sv. Karla Boromejského. 3 sestry boromejky přišly do nového kláštera 12. listopadu 1872. Tzv. Boromejky měly svůj první mateřský klášter v Nancy od r. 1652; tyto francouzské sestry dále zaimponovaly císaři Jopsefovi při jeho návštěvě v Nancy do té míry, že je dokonce pozval do Rakouska. V Čechách dostaly díky knížeti Schwarzenbergovi svůj první klášter ve Wittingau. O d té doby jich žije kolem 400 ve 25 domech Litoměřické diecéze.
13. listopadu 1872 jim farář Hirsche vysvětil klášterní kapli, přičemž zde sloužil první mši sv. Datum vysvěcení kaple je zroveň oficiálním datem otevření kláštera.
Nynější majitelka panství Její excelence Marie Antonie, rozená říšská hraběnka Nostic-Rhieneck, od 15. června provdaná Sylva-Tarouca, si přála, aby sestry ke svému dosavadnímu působení převzaly též ambulantní péči o nemocné v Trmicích a v okolí. K tomuto úkolu byly přizvány ještě sestry kongregace Chudých Služebnic Ježíše Krista. Tento řád byl založen r. 1851 sestrou žijící v pověsti svatosti v Dernbachu, v severoněmecké diecézi Limburg, a přijal své jméno ke zdůraznění svého zdůrazění přijímání sester pocházejících ze sirotků, což se v moderním světě zanedbává.
10. října 1887 přišly z německé oblasti Taunus od řeky Lahn do krušnohorské oblasti povodí řeky Bílina 3 sestry této kongregace, aby zde započaly své požehnané působení.
Od té doby se jejich počet zvýšil na 30. Jejich družky, které se mimo jiné též rozšířily v severní Americe v počtu 100 domů, jsou usazeny kromě Bílinsko kamenického kraje, též v Buergstein, Hirschberg a v jiných filiálkách.
Velice brzy vyvstala nutnost rozšíření klášterní budovy, kterého se ujala shora zmíněná říšská hraběnka Marie Antonia, která na podzim r. 1894 klášter rozšířila, především jeho kapli, která je nyní přístupná i zvenčí. Kaple byla slavnostně vysvěcena 4. neděli postní 24. března 1895, a tím též získala statut veřejného sakrálního prostoru.
V nynější době je klášter osazen 20 sestrami sirotky. Denně do klášterá dochází na 120 dětí a mladých, kteří zde nalézají útočiště, v neposlední řadě na prostorném, ke hrám upraveném dvoře. 140 starších děvčat dochází na výuku šití a 60 na nedělní školu. Při vánočních představeních, která se předvádějí na podiu v sále kláštera, se schází jak mladší, tak starší publikum.  
  //252/ Stejně tak rádi se mnozí návštěvníci zastaví ke ztišení v klášterní kapli.
Sestry kromě toho zajišťují jak ve městě, tak v jeho okolí domácí ošetřující péči, přičemž se jim svěřuje do jejich přátelské pomoci ročně více než 300 nemocných. Od r. 1887 vzala předčasná smrt již 3 sestrám jejich život a službu.
Že sestry vlastní ve věžičce malý zvon, který na svém povrchu nese hornický pozdrav a neustále opakuje ukolébavku uhelného průmyslu, o tom jsme již referovali dříve. K plnějšímu vysvětlení zde udáváme slova písně: "Našel jsem uhlí! Kdepak? Nedaleko dolů. Chvalte Boha! Mnoho štěstí!"

        Lidové a občanské školy od r. 1870

Nová škola započala svou praxi r. 1871 (na základě nového školního a vyučujícího řádu z 20. srpna 1870). Po dvanácti letech se ukázala dosavadní budova jako nedostačující pro počet žáků a tak v letech 1883-4 byla zbudována škola nová, která ve své krásné budově stála 40.565 fl. a je útočištěm pětitřídní školy lidové. Ve vedení školy se podílejí od r. 1898 dva vrchní učitelé (1 pro chlapeckou a 1 pro dívčí školu). Chlapecká škola vyrostla  na školu občanskou a v letech 1905-6 vyžadovala již novou budovu za 329.000Korun.
Dnes navštěvuje naši školu 650 školáků a 666 školaček. Školu vedli od r. 1870 Josef Gruss, od r. 1881 Gustav Moissl, od r. 1898 Franz Pšenička (nynější ředitel chlapecké občanské školy), a od r. 1903 Edmund Passian (jako řídící učitel dívčí školy), vedle celého sboru generálního spolku.
V r. 1898 byly od Trmic odděleny Předlice (co se týče školství), přičemž dnes Předlice vlastní celých 13 školních ročníků.
  //253/ Školu v Schoenfeld řídí od r. 1876 Wenzel Ducka.
Roudníky se  na konci 18. stol. vlastní školy vzdaly (str. 173). Novou školní periodu dala obec Roudníkům r. 1894, po vybudování nové školní budovy. Učitelé nové školy: od r. 1894 Ferdinand Krischke, od r. 1897 Franz Strosche, a od r. 1907 Josef Habel.
Také Viklice se staly obcí s vlastní školou, jejíž výstavbu zafinancoval pan vikář Kliemt, a kde od počátku působí jako řídící učitel Franz Richter.
Počet žáků v celých Čechách dosáhl ke konci r. 1907 1.100.000 dětí (kromě soukromých škol). Jejich rozpočet byl r. 1908 pro celé Čechy 41.123.371 korun. Zatímco školy tyto náklady dostávají od státu, je zde ještě závazek, který je zčásti hrazen obcemi: Trmice musí ročně dávat na školství 35% z dluhu výstavby školy (ze 41.000 korun celkového dluhu) a 20% z finančního krytí údržby školní budovy.
Jako absolvent trmické školy budiž jmenován především Herklotz, který se narodil v Trmicích r. 1869. Dosáhl doktorského stupně vzdělání a učí jako řádný profesor na Theologické fakultě v Litoměřicích.

        Údolní železnice podél Bíliny od r. 1873

R. 1873 byly Trmice napojeny na nově zbudovanou železnici. KOpíruje svůj průběh (ostatně jako většina železnic) podle staré lidové cesty. V našem případě se vine v blízkosti řeky až do města Bíliny, vzdáleného 32 km od Trmic. Vzdušnou čarou je to však pouhých 19 km. Přesto je časově potřeba pouhých 3/4 hodiny k průjezdu po železnici z Trmic do Bíliny. U Auperschin se nabízí příležitost volit přípoj na Teplice, či na druhou stranu na Lovosice, Litoměřice, atd.
  //254/ U Schwatz je možno se napojit na dráhu do Mostu, přes Bílinu pak dále na Obrnice, odtud na jednu stranu na Most, Moldau-Drážďany, na stranu druhou ne Postelberg, Louny a Prahu.
Kdo v labském údolí nemůže nahoru ani dolu, nachází v údolí Bíliny dostatek možností výjezdů. Od pradávna tak tvoří údolí Bíliny druhou komunikační tepnu severních Čech, která se dá tíže blokovat než úzké údolí kolem Labe.
Při stavbě železnice, která blízko Stadic kříží řeku Bílinu  a přetíná tzv. Královský kopec, byly nalezeny na osmém kilometru od stanice Trmice staré pohanské hroby a jiné archeologické pozoruhodnosti (srov. str. 148). Pan ing. Pudil tehdy (1873) načrtl skizu objeveného archeologického nálezu i vykopaných starých přednětů, a poslal ji Společnosti Archeologického muzea v Praze. Samotné vykopané archeologické předměty byly uloženy do archívů školy Reálního gymnázia v Mostě a školy v Teplicích (Exk. Mitl. XX. 248).

        Řehlovice a Hliňany spojeny s Trmickým panstvím r. 1887

Řehlovice se svým číslem podle Zemských desek 1441 a Hliňany s čís. 843, jsou od r. 1887 majetkem Trmic, konkrétně paní Marie Antonie Gabriely hraběnky Sylva Tarouca a ve spluvlastnictví hrobky hraběte Sylva Taroucy. Již Jan Hartwig Nostic měl v úmyslu tyto oblasti připojit k trmickému panství (srov. str. 99). K novým místům připojeným k Trmicím patří kromě shora jmenovaných: Brozánky, Stadice, Stebno, Chvalov, Moravany, Zálezly, Habrovany, Suchá, 4 domy ze Schima a 1 dům ze Sahorsch. Všechny nové usedlosti dohromady čítají na 2.300 duší (ještě r. 1830 jich bylo pouhá polovina). Nové území bylo o rozloze 1.300 jochů (1 joch=cca 1/2ha),  
  //255/ z čehož asi 1/3 byla lesními pozemky. Tímto se panství Trmic rozšířilo o 1/4 své dosavadní rozlohy.
V nových územích to víří starobylými příběhy a historií. Stačí pomyslet na starobylou historii Stadic. Ale také Řehlovice (Tschochau), jež se v polovině 14. stol. jmenovaly Sochau a zároveň Řehlovice, s sebou nesou podivuhodné dějiny. Jméno Řehlovice znamenají v keltštině "královský dům" (Riglios), zatímco Tschochau znamená prostě "hromada" ("teacha" /tsacha/). Toto vysvětlení je pravděpodobnější, než slovanský výklad od slova "řehtati", což odkazuje ke knížecímu koni, který Přemysla Oráče dopravil do Prahy. Pravděpodobněji zní jiný slovanský výklad jména od jména "Třihlavice" (místo, kde se uctívá tříhlavý bůh), neboť obec již od počátku vlastní kostel Nejsvětější Trojice. Tak se otevírá na tuto obec, která v minulosti získala statut trhové a městské usedlosti, ale v novější době byla připojena k panství trmickému, velice zajímavý historický pohled. Starý královský dům s gotickou věží a obehnaný valem, byl r. 1719 stržen. V naší doběna tomto místě stojí pouhá hromada sutin. Ve 14. stol. zde sídlili páni ze Skalky, či ze Sulevic, kteří se ale titulovali "ze Sochau". Tak např. r. 1366 jistý Rudiger ze Sachow, který jmenovaného roku zemřel. Řehlovice tehdy byly osídleny německým obyvatelstvem, zatímco ani kněz, ani zástupce diecéze Míšeň zde nenašli své uplatnění. Po husitské bitvě u Ústí n.L. r. 1426, je ještě podle pramenů v Řehlovicích doložitelný jistý Jan ze Sulejovic, který je zde jmenován jako "resident", což znamená, že bydlel na hradě. Sulejovičtí měli své panství v Řehlovicích poloviny 16. stol. Po nich zde následovala rodina "z Bílé". Známý je Friedrich z Bílé, jenž byl jedním z klíčových vůdců proticísařské rebelie, což bylo po ztroskotání potrestáno
  //256/ jeho stětím 20. června 1621 v Praze. Přesto jeho syn Řehlovice zdědil do svého vlastnictví, později však upřednostnil před svou domovinou zahraničí, přičemž prodal své vlastnictví 10. února 1628 Ottovi Nosticovi za 18.000 Schock. Od té doby již patřily Řehlovice rodině Nosticů. K Řehlovicím patřily již od pradávna Stadice.
Jinak je tomu s Brozánky a patronátem jejich kostela. Ten podle "Topgr. I., 184, měly již oltářní kámen z r. 1271, který je dodnes uchován v rámci křídlového oltáře z 15. stol. Toto místo se svým zámečkem, bylo lénem benediktýnek z Teplic. Ačkoliv byl teplický klášter r. 1421 zničen husity, setkáváme se v historických dokumentech již r. 1424 s opatkou Alžbětou, která potvrdila své právo na patronátní i vlastnické právo Brozánek. 23. listopadu r. 1437 je společně s teplickými benediktynskými majetky zdědil Jakoubek z Vřesovic, ovšem jen jako náhradní objekt přidělený králem Zikmundem. Vřesovičtí Brozánky opustili v polovině 16. stol., čímž došlo k jejich připojení k Řehlovicím, či Hliňanům za nového vlastníka a pána Otto Nostice. Tento nový majitel přesunul správu Řehlovic do zámku v Hliňanech. Od té doby se staly Hliňany jakýmsi správním předměstím obou spojených panství.
K Hliňanům přináležela Suchá, Habrovany, Moravany. ... Tyto majetky patřily r. 1600 Johannu Nik. Hochhauserovi. Po tom, kdy byl tento majitel zapojen do proticísařského spiknutí kol. r. 1620, jeho majetek následně propadl konfiskaci. Nejdříve padl do rukou Lobkowiců (r.1623), poté 4. června 1629 do rukou Nosticů (Otto Nostic). Od té doby vlastnila  
  //257/ rodina společně s Trmicemi též Hliňany, i když ne nepřerušeně. Od r. 1887 byl zrušen rozsudek "fidei" komise a nabídnuto dlouhodobé vlastnictví této oblasti.

        Evangelický kostel 1907

"Izraelský" počet věřících (str.174) se za posledních 50 let zmenšil na polovinu, zatímco protestantský podíl se zpěti- i více znásobil. Samotné město (Trmice) mělo v r. 1883 pouhých 11 protestantů, Schoenfeld 5 a Viklice 24 (Augsburská konfese). Dnes jich je v Trmicích 270, ve Viklicích 90 a v celém církevním obvodu společně s filiálkami 384 osob. T otvoří celkově 7% z celého obyvatelstva. Toto sebevědomé společenství, které horlivě vyznává svou víru, ačkoli tvoří pouhou menšinu obyvatelstva, slavilo po dlouhém zákazu protestantismu z r. 1624, 12. března r. 1902 v sále hostince "U modré hvězdy" svou po dlouhé době svobodnou prostestantskou bohoslužbu v Trmicích. K tomu jim nabídlo pomocnou ruku protestantské společenství z Ústí, které nad zdejšími protestanty dodnes drží patronát. K jejich bohoslužbám je v nynějším čase ustanoven pan katecheta Synesius Fischer (z Ústí), který z Ústí pravidelně dojíždí na zdejší protestantské bohoslužby. Mezitím bylo toto malé společenství obšťastněno stavbou nového svého kostelíka v Dolních Trmicích. Jeho vysvěcení bylo oslaveno 1. listopadu r. 1907.¨

        Starostové mezi koncem 18. a začátkem 20. stol.

S uctivým uznáním, zčásti též s určitou nostalgií, vzpomínáme na ty muže, kteří loď našeho města vedli skrze tisíce nebezpečí (mnohdy finančních) a tisíce útesů až do dnešní doby. Ještě i dnes hrozí, jako všude, mnoho finančních nebezpečí, jak na říšském sněmu 19. listopadu 1908 prohlásil Lotse z Buelow: " Státy, komuny, ať už veliké, či střední, nebo malé,  
  //258/ pryč od touhy po luxusu - zpět k šetřivosti! Jinak vše zbankrotuje!"
Posledním zmíněným starostou byl Franz Hauke, tkadlec z městského čís. 36. Jemu stál po boku obuvnický mistr Franz Wichtrei z čís. 38, jako obecní starší.
Starostu vystřídal na jeho místě od r. 1788-1801 Wenzel Kretschmer z čís. 73. Za dalších 9 let, jež mohl sledovat jako ex-starosta, s tím, jak to jiní chtěli dělat "lépe", jej odvolala smrt (29.01.1810). Vedle něj tehdy vykonával funkci právníka (Gebotsrichter) města Josef Heinrich.
R. 1802 nastoupil jako radní Johann Michael Schoeber z čís. 25, který ještě r. 1807 hrál významnou roli jako městský sudí. Zatím, od r. 1806, stojí v čele městské radnice Anton Hoena.
Mezi lety 1809-32 stojí u kormidla města Franz Anton Maixner, mýdlař z čís. 77. Zemřel 7. června 1835. V průběhu jeho dlouhého úřadování se k vedení města přidružil r. 1829 městský sudí Franz Heinrich, koželužník z čís 12.
Nadání pro starostování zdědil po svém otci jeho syn Wenzel Meixner, který stál v čele města zcela výjimečnou periodu v letech 1832-64. Krátce sice přerušil jeho úřad v r. 1847 Wenzel Hauke, jenž ale velice záhy opět uvolnil své místo dosavadnímu kapitánovi města.
Městské žezlo následně přešlo na zcela výjimečnou osobu, totiž hraběte Alberta Nostice. 10. září 1864 byl v tehdejším duchu konstitucionalsmu a autonomie jednohlasně zvolen za hlavu města, jíž zůstal až do r. 1867.
  //259/ Následníci na místě starosty města byli pak tito: Franz Pickard zčís. 19, Wenzel Kretschmer starší z čís. 73, Franz Wichtrei z čís. 75, Ottomar Meixner z čís. 10, Josef Heinrich z čís. 26, Vinzenz Nitsch z čís. 120, Josef Walter z čís. 210, Wenzel Kretschmer mladší z čís. 73 a Josef Grosse z čís. 21.

        Občanské, společenské záležitosti a závěr r. 1908

Na základě předcházejících vyprávění a informací této knížky, můžeme ssledovat a ocenit jak začátky, tak pokroky našeho jak církevního, tak obecního společenského života v Trmicích. Dnes jsou Trmice vedeny jako město střední velikosti, se svými 5728 obyvately (nárůst obyvatel od r. 1901 byl o celých 1182 osob). I v tomto vysokém počtu je však překonáno co do počtu obyvatel Ústím n.L. se svými 41.000 obyvatel, Teplicemi s 25.000, Mostem s 21.000, Duchcovem a Podmokly se svými po 11.000, Děčínem s 10.000, Oberleutensdorfem s 9.000 a Bílinou se svými 8.000 obyvateli. Přesto však celý zástup jiných obcí z okolí stojí až za Trmicemi co do počtu obyvatel 2-3x menšími, často až 10-15x chudšími na počet obyvatel. Ukažme si to na stupnici, na jejímž vrcholu stojí Trmice se svými 5.700 obyvateli. Na dalším nižším stupni stojí Chabařovice se svými 5.400 obyvateli, dále Goerkau se 4.800, Lovosice se 4.700 ob., Klostergrab se 3.700 ob., Seestadtl se 3.600, Graupen se 3.500 (Trmice byly již na konci 13. stol. s Graupen co se týče vlastnictví pozemků sjednoceny), Terezín s 3.000, Auscha se 2.700 ob., Mělník s 2.500 ob., Wernstadt se 2.100 ob., Wegstaedtl s 1.800, Třebenice s 1.800, Velké Březno s 1.400, Levín se 600 ob., a (Markt) Leukersdorf s 374 občany.
Významu obce prospěla elekrifikace z r. 1900 a r. 1905 instalace vodovodu.  
  //260/ Přitom byla veřejnost vyzvána, aby přispívala na tyto veřejné projekty každoměsíčně 14.000 korun do trmické Spořitelny otevřené r. 1900.
Celá řada informací a skutečností z různých situací, skutečností a událostí musí zde být opomenuta, poněvadž tato publikace má za prvotní záměr líčit poměry církevně historické. Kromě toho důkladnější popsání všeobecné historie by též zabralo mnohem více prostoru. Zde buďtež jen vyjmenovány spolky, které též na naší obecní zahradě vyrostly. Jedná se o 20 spolků, jež jou zde zmíněny popořadě podle roku založení: 1. Spolek střelců - 1858, 2. Německý sportovní spolek - 1862, 3. Pracovně vzdělávací spolek - 1870, 4. P"ěvecký a hudební spolek - 1874, 5.  Spolek školního kříže (?) - 1877, 6. Spolek vojenských veteránů - 1880, 7. Dobrovolní hasiči - 1882, 8. Skupina "Červeného kříže" - 1882, 9. Německý školský spolek - 1883, 10. Živnostenský spolek - 1889, 11. Zemědělský spolek - 1892, 12. Klub "Harmonie" - 1893, 13. Živnostenský spořící a záložní spolek - 1895, 14. Reiffeisen kasa - 1895, 15. Katolický lidový spolek - 1895, 16. Svaz Němců v Čechách - 1897, 17. Střelecký klub - 1897, 18. Gabelsberger stenografický spolek - 1889, 19. Spolek německých vlastníků domů - 1901, 20. Spolek ženské katolické pomoci - 1907.